O původu krále Přemysla Otakara II.

Vážení přátelé,

v letošním roce, kdy naše město České Budějovice slaví 750. výročí svého založení, bylo již proneseno mnoho pochvalných slov o Přemyslu Otakaru II. a jeho zakladatelském díle. Zkusme však pro zajímavost otevřít téma, které nám snad pomůže našeho hrdinu blíže poznat, a zeptejme se: „Jaké byl český král Přemysl Otakar II. vlastně národnosti?“

     Češi a vlastenci se asi v tuhle chvíli hned urazí – český král Přemysl Otakar byl Čech, ba přímo výstavní příklad Čecha a kdo to chce popírat, zaslouží čepelem v tu zrádnou hruď. Objektivní historici se mi zase vysmějí – moje otázka je pro 13. století naprosto anachronická. Národnost se neurčovala podle „jazyka a krve“, jak tomu chtěli nacionalisté v 19. století, ale podle teritoria a poddanosti. Český král byl Čech z titulu své hodnosti a každý, kdo žil v Čechách a podléhal českému králi (se zcela specifickou výjimkou Židů), byl zkrátka Bohemus – Čech, ať už pocházel odkudkoli a ať mu narostl jakýkoliv zobák. Prosím – uznávám a zeptám se trochu jinak: „Kdo vlastně byli Přemyslovi předkové?“

     Rodiče Přemysla Otakara II. není třeba představovat. Jeho otec byl český král Václav I. z rodu Přemyslovců a jeho matka byla Kunhuta Štaufská. Dobrá, řeknete, na tom není nic zvláštního. Přemysl Otakar pocházel ze smíšeného česko-německého manželství, což v české kotlině nebývalo (musím už bohužel použít minulý čas) vůbec nic zvláštního. Jenže ani otec a matka Přemysla Otakara nebyli právě „čistokrevní“. Dědeček Přemysl Otakar I., otec Václava I., byl první dědičný český král, mistr diplomacie, o jehož přízeň se přetahovali všichni soupeřící kandidáti na římský trůn. Babička Konstancie byla dcera uherského krále Bély III. Druhý dědeček Filip Švábský, otec Kunhuty Štaufské, byl římský král z císařského rodu Štaufů a babička Irena Angelovna byla dcera byzantského císaře Izáka II. Angela. Můžeme tedy konstatovat, že v Přemyslových žilách kolovala krev česká, německá, maďarská a řecká. Věru pestrý koktejl, navíc to nebyla krev ledajaká, ale pravá c.a k. krev.

     Ani císařská a královská krev však Přemyslovy prarodiče neušetřila životních zvratů, osobních poklesků i ran osudu. Víme, že Přemysl Otakar I., syn českého krále Vladislava II., slavného hrdiny od Milána, se od mládí aktivně zapojil do vzájemných bojů mezi Přemyslovci, užil si knížecí vládu i následující vyhnanství a po návratu na knížecí stolec, který hodlal proměnit v královský trůn, vyhnal svou manželku Adlétu Míšeňskou i s dětmi a oženil se s Konstancií, která svým královským původem odpovídala lépe jeho ambicím. Pro samotnou Konstancii asi manželství s Přemyslem nebyla žádná idylka z červené knihovny. Přemysl Otakar I. byl nejméně o čtvrtstoletí starší, dlouhá léta Konstancie nevěděla, jestli je jejich manželství vůbec platné, dokonce na krátký čas musela královské lože opustit a přenechat je první manželce Adlétě, z osmi dětí jich pět oplakala. Náš vděk si Konstancie zaslouží založením nádherného kláštera Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova, kde také zemřela a kde je  pohřbena, ale především tím, že se stala matkou svaté Anežky České. Dědeček Filip Švábský jako nejmladší syn Fridricha Barbarossy byl určen a vychován pro duchovní dráhu a teprve po smrti tří starších bratří se musel věnovat kariéře politické. Většinu svého krátkého života (zemřel ve 35 létech) strávil bojem o trůn a když už se zdálo, že ho má konečně zajištěný, podřízl ho r.1208 jako kuře v nestřeženém okamžiku na sněmu v Bamberku jeho spojenec Ota z Wittelsbachu, protože mu Filip nechtěl dát za ženu svou dceru. Babička Irena Angelovna (v Německu přijala jméno Marie) byla v 15 létech provdána za sicilského krále Rogera, který však za pár týdnů po svatbě zemřel. Když několik let nato dobyl Sicilii Filipův bratr císař Jindřich VI., odvezl si Irenu fakticky jako kořist do Německa, kde ji uviděl její budoucí manžel. Chci věřit, že v jejich případě nešlo jen o politický sňatek, ostatně žádný politický prospěch z něj také Filipovi nevzešel, ale že tihle dva mladí lidé našli v sobě opravdu zalíbení. Určitě však šlo o vztah řekněme velmi intenzivní, vždyť za deset let společného života přivedla Irena na svět sedm dětí (mezi nimi i Přemyslovu matku Kunhutu). Irena si svou dobrotou získala srdce lidí natolik, že byla považována téměř za světici. Slavný minnesänger Walter von der Vogelweide ji ve své oslavné básni nazval „růží bez trní a holubicí bez žluči“. Mužova smrt ji těžce zasáhla, snad i proto nezvládla poslední porod a krátce po svém muži při něm zemřela.

     Za pozornost stojí i oba Přemyslovi císařští pradědečkové. Byzantský císař Izák II. Angelos (jeho manželka Irena Komnenovna, Přemyslova prababička, byla dcera císaře Andronika) se do dějin zapsal jako vládce nešťastný a stal se nechtěnou příčinou ostudného výsledku 4. křížové výpravy a zkázy vlastní říše. Čelil totiž řadě vzpour a povstání a nakonec byl oslepen a uvězněn. Jeho syn Alexios slibem velkorysé finanční a vojenské podpory přesvědčil vůdce křižáků, aby před odjezdem do Svaté země dosadili otce Izáka zpět na trůn, což křižáci (i na přímluvu Izákova zetě Filipa) učinili a k Izákovi jmenovali Alexia spoluvládcem. Bezohledný postup křižáků v Konstantinopoli však ve městě vzbudil další povstání a svržení obou vládců; Alexios byl uškrcen a Izák znovu uvězněn a zřejmě otráven. Křižáci pak po krutém boji r. 1204 Konstantinopol dobyli, následující třídenní strašlivé vraždění a loupení by jim mohli závidět i pověstní Vandalové. Byzantskou říši si křižáčtí velitelé rozdělili mezi sebe a nabytou kořistí byli natolik nasyceni nebo spíš přesyceni, že po Svaté zemi už ani nevzdechli – k pohoršení papeže Inocence III. i všeho křesťanstva. Nepřipomíná vám osud Izáka a jeho říše smutně proslulá „zlá léta“ po Přemyslově smrti?

     To Přemyslův pradědeček Fridrich Barbarossa byl jiná třída. Proslul jako jeden z nejmocnějších římských císařů, i když letité boje s Milánem a papežem o nadvládu v severní Itálii, kam táhl s vojskem celkem šestkrát, nedopadly právě podle jeho představ. V německých legendách dodnes hraje stejnou roli jako v našich svatý Václav. Spí prý totiž se svými bojovníky v hoře Kulpenberg (na pomezí Durynska a Saska-Anhaltska), připraven vyjet na pomoc vlasti, až jí bude nejhůř; sedí přitom za kamenným stolem, jeho rudý vous prorůstá stolní deskou a havrani mu přinášejí zprávy, zda už je načase vyrazit. Když se císař dozvěděl o dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem, postavil se – v 67 létech! – do čela 3. křížové výpravy a během tažení Malou Asií se r. 1190 utopil v řece Salef, když se ji pokoušel přebrodit. Je zajímavé, že se Fridrich Barbarossa dostal do úzkého kontaktu se všemi třemi zbývajícími Přemyslovými pradědečky. Českého knížete Vladislava II. (otce Přemysla Otakara I.), který byl jeho věrným spojencem, povýšil r. 1158 na krále a uherský král Béla III. ho velmi srdečně přijal při jeho křižáckém tažení Uhrami, bohatě ho obdaroval, ale hlavně poskytl jeho vojsku dostatečné zásoby pro další tažení. Fridrich Barbarossa na oplátku zasnoubil svého syna Fridricha s Bélovou dcerou Konstancií – ano, jedná se o Přemyslovu babičku, pozdější českou královnu. Ke svatbě s císařovým synem Fridrichem mělo totiž dojít až po návratu z křížové výpravy, Fridrich však v Palestině pod hradbami Akkonu zemřel. Zato vztahy s císařem Izákem a jeho poddanými byla při pobytu křižáků v Byzanci krajně napjaté a  připomínaly spíše nevyhlášenou válku. Fridrich Barbarossa se velice výhodně oženil s Beatrix, jedinou dcerou a dědičkou burgundského hraběte, ovšem jejich manželství bylo přesto velmi vydařené. Císařovna Beatrix byla krásná, moudrá a vzdělaná, což je vzácná kombinace i v našich časech, proti všem tehdejším zvyklostem provázela manžela osobně na jeho válečných taženích a císař si od ní ochotně nechával poradit; podle vyprávění například vymohla milost pro milánské konzuly odsouzené císařem k smrti. My můžeme konstatovat, že díky prababičce Beatrix měl  Přemysl ve svém krevním řečišti i horkou krev burgundskou.

     Přemyslův pradědeček, uherský a chorvatský král Béla III., se do  srdcí Maďarů i našich bratrů Slováků zapsal především tím, že jako první uherský vládce začal používat ve znaku dvouramenný kříž – dodneška součást oficielního státního znaku Maďarska i Slovenska. Znak jistě pochází z Konstantinopole, kde Béla před nástupem na trůn působil jako vyslanec a jeden čas dokonce jako císařský kandidát, protože dvouramenný kříž je typický právě pro ortodoxní církev. Pro nás ještě pozoruhodnější je ovšem jeho manželka, Přemyslova prababička královna Anežka. Béla si ji rovněž přivezl z Konstantinopole a byla to dobrá partie, protože Anežka byla nevlastní sestra manželky tehdy panujícího císaře Manuela I. Komnéna, Béla se tedy stal císařovým švagrem. Mnohem zajímavější jsou však Anežčini rodiče. Anežka se narodila r. 1154 v Antiochii knížecímu páru Konstancii Antiochijské a Renaudovi de Chatillon! Každý, kdo se jen trochu zajímal o dějiny křižáckého Zámoří, musel na tohle jméno narazit.

     Renaud de Chatillon – život jako filmový scénář; však se také v pěkné řádce filmů objevil. Rytíř bez bázně – osobní statečnost a válečnické umění mu nikdo neupíral – ovšem bohužel nikoliv bez hany. S diplomacií, morálkou a přijatými lenními závazky si nikdy hlavu nelámal. Rodilý Francouz, druhorozený hraběcí synek bez šance na dědictví, se vypravil hledat si štěstí jako křižák v Zámoří. Vstoupil do služeb antiochijské kněžny Konstancie a když její manžel padl v boji, nahradil ho přes protesty všech, kteří do toho měli co mluvit, v jejím manželském loži. Ach ty ženy! Bezvýznamný rytíř se proměnil v mocného knížete a v této hodnosti si stačil znepřátelit každého, kdo něco znamenal – od byzantského císaře, přes jeruzalémského krále, antiochijského patriarchu až po většinu rytířů knížectví. Jeho vášní byly loupežné nájezdy do širokého okolí, přičemž se vzácnou nestranností nerozlišoval, zda jsou jejich oběťmi Turci nebo Řekové. Při jednom z těchto nájezdů však upadl do tureckého zajetí, kde strávil dlouhých šestnáct let, protože jeho žena krátce nato zemřela a nikdo jiný o jeho vykoupení nestál. Antiochijské knížectví bylo ztraceno. Když byl nakonec bez výkupného propuštěn (zřejmě už se zprotivil i Turkům), uplatnil znovu svůj mužný šarm, oženil se s dědičkou Zajordánského panství a díky tomuto sňatku se stal nejmocnějším leníkem jeruzalémského krále, hlavou kliky jestřábů na jeho dvoře a původcem faktického zániku křižáckého panství v Zámoří. Přepadl totiž úmyslně kupeckou karavanu směřují do Mekky v době sjednaného a oboustranně dodržovaného příměří a vyrazil dokonce se svým loďstvem na Rudé moře s cílem pochytat co nejvíce poutníků a dobýt samotné Mekky (tohoto bohulibého cíle se nakonec vzdal, protože už nebylo kam ukládat kořist). Za to mu sultán Saladin přísahal pomstu, vytrhl do války a ve smutně proslulé bitvě u Hattínu r. 1187 křižácké vojsko totálně rozdrtil. Zajatého Renauda de Chatillon Saladin před svým stanem osobně sťal. Následoval pád Jeruzaléma a prakticky konec celého království. Nuže i krev tohoto proslulého francouzského křižáka, Přemyslova prapradědečka kolovala v žilách českého krále. Mimochodem, určitě už jste si všimli, že Přemyslovi předkové věru neměli ve zvyku umírat v posteli pod duchnou. Svou smrtí na Moravském poli Přemysl jen následoval jejich příkladu. Koneckonců jeho smrt je podobná smrti Renaudově, protože i Přemysl nepadl přímo v boji, ale byl už bezbranný odpraven jako jeho prapradědeček. Ovšem i nad praprababičkou Konstancií nemůžeme jen tak mávnout rukou. Konstancie totiž byla vnučkou Bohemunda z Tarentu, jednoho z nejpřednějších vůdců slavné (a jediné úspěšné) 1. křižácké výpravy z let 1096-99 a dobyvatele Antiochie, kde se prohlásil knížetem. Opravdu důstojný předek, hrdina obdivovaný v celém křesťanském světě. Byl z rodu normanských dobyvatelů jižní Itálie a Sicílie, díky němu tedy v Přemyslově těle kolotala i krev Vikingů, sveřepých skandinávských válečníků.

     Nuže, stačí vám už tenhle namíchaný krevní koktejl, nebo vám ještě nějaké ingredience chybí. Což třeba polská krev? Prosím, promptně dodáme. Přemyslův prapradědeček, český kníže Vladislav I., byl synem prvního českého krále Vratislava (korunován r. 1085) a Svatavy Polské, tedy rovněž první české královny, dcery polského vládce z rodu Piastovců Kazimíra I. Obnovitele. Nebo ruská? Matka Svatavy byla Dobroněga Kyjevská, princezna z rodu Rurikovců. Tak a podobně bychom mohli pokračovat donekonečna. Každopádně lze konstatovat, že po smrti Přemyslova prastrýce , císaře Fridricha II., nebylo v Říši člověka, který by se mohl Přemyslovi rovnat vznešeností rodu. Navíc Štaufové byli po přeslici (přes Anežku z Weiblingenu, dceru císaře Jindřicha IV. a manželku Fridricha I. Švábského) potomci panovníků z dynastie sálské a ti zase byli po přeslici (přes Luitgardu, dceru císaře Oty I. a manželku Konráda Rudého ze sálského rodu) potomci panovníků z dynastie saské. Obnovitel Svaté říše římské, císař Ota I. i jeho otec Jindřich Ptáčník a celá plejáda následujících římských císařů a králů byli tedy Přemyslovými prapra..dědečky! Jestliže se tedy Karel IV. považoval nejen za nástupce, ale přímo za potomka a dědice římských císařů, jejichž obrazy zdobily velký Karlův sál v paláci na Pražském hradě, mohl se opírat jen o původ své matky Elišky, Přemyslovy vnučky. Jeho dědeček, císař Jindřich VII., byl v Říši „homo novus“ a kromě něj se mohli Lucemburkové pochlubit nejvýš tak bájnou pramátí rodu vílou Meluzínou, což, jak uznáte, je slabota. Říkáte, že jste už přesyceni všemi těmi císaři a králi? Což tedy poctivá selská krev pradleny Boženy od Postoloprt, Přemyslovy prapra..babičky (o Přemyslu Oráčovi nemluvě)!

     Mezi Přemyslovými předky tedy nechyběli vládci, bojovníci (a možná i oráči), královny, císařovny i pradleny, ale najdeme mezi nimi i světce a světice? Pokud vás nyní napadl svatý Václav, je to rána těsně vedle. Svatý Václav byl jistě Přemyslův pokrevní příbuzný, ale nikoliv předek. Podobně je tomu i s maďarskými svatými Štěpánem, Imrichem, a Ladislavem nebo německým svatým Jindřichem. Přemyslovou prapra..babičkou byla samozřejmě kněžna Ludmila. Poměrně nečekaným Přemyslovým předkem je svatý Vladimír, otec již zmíněné manželky polského Kazimíra Obnovitele, Dobroněgy Kyjevské. Ano, to je ten vládce Kyjevské Rusi, který r. 988 přijal křesťanství z Byzance a pohanského boha Peruna, jak víme od Karla Havlíčka, nechal utopit v Dněpru. Kdybychom se navíc obrátili k císařským předkům Přemyslovy babičky Ireny, asi bychom mezi nimi našli svatých a světic celý zástup. Ortodoxní církev i lid si totiž libovali v uctívání, ba zbožňování svých vládců a pokud císař nebyl krutý nad obvyklou míru a vycházel dobře s církví, měl značnou šanci být po smrti zařazen do panteonu svatých (je zvláštní, že tato devótnost vůči vládcům přetrvala, jak můžeme sami vidět, v pravoslavných zemích až dodneška). Jejich vyhledávání jsem se proto předem vzdal, jen namátkou uvádím asi nejznámějšího Irenina předka, svatého Alexia I. Komnéna, zakladatele stejnojmenné císařské dynastie.

     Na závěr povídání o Přemyslových předcích se pustím na půdu poněkud nejistou, ale velmi inspirativní. Výše zmíněná saská dynastie se také nazývala luidolfinská podle jejího zakladatele, saského hraběte Luidolfa (zemřel r. 866). Podle některých pramenů byla jeho matka dcerou saského vévody Ekberta a jeho manželky, svaté Idy z Herzfeldu. Nejenže tu máme další Přemyslovu svatou prapra..babičku, ale navíc je svatá Ida (cca 770 – 825) pozoruhodnou osobností. Podle dalších pramenů byla totiž Ida dcerou Theodrady, vnučky Karla Martella a Theodericha, syna posledního merovejského krále Childericha III. To znamená, že Ida byla sestřenka císaře Karla Velikého a současně prapra..vnučka prvního křesťanského franckého krále Chlodvíka (pokřtěného r. 496)! Podle vyprávění o svaté Idě císař Karel Veliký svěřil svého raněného bojovníka Ekberta k ošetřování Idině matce. Péče o něj se ochotně ujala dívka Ida, která u něj bděla ve dne v noci a jak už to chodí, soucit se statečným a pohledným, leč nyní bezmocným mladíkem se proměnil v lásku, kterou Ekbert, když se trochu zmátořil, vřele opětoval. Karel Veliký byl sice touto mesaliancí rozhořčen, ale nakonec se dal Idou a její matkou umluvit a svolil ke svatbě. Jako svatební dar jmenoval Ekberta saským vévodou. Jejich manželství bylo šťastné a obdařené dětmi. Usadili se (tedy spíš Ida, protože Ekbert asi trávil většinu života na cestách na koňském hřbetu – stejně jako jeho prapra…vnuk Přemysl) ve vestfálském Herzfeldu, kde založili kostel. Po manželově smrti se Ida věnovala rozsáhlé praktické pomoci chudým ve stylu nynější Charity. Je uctívána jako patronka Vestfálska a kostel svaté Idy v Herzfeldu, kde je pohřbena, je dodnes oblíbeným poutním místem.

     Pokud tedy mají prameny o původu Luidolfa a jeho babičky Idy pravdu, dospěli jsme k pozoruhodnému závěru. V dávných dobách, kdy se naši předkové ještě toulali někde na Balkáně nebo v Bělorusku, prapra…dědeček Přemysla Otakara II. už seděl na franském královském trůnu. Co bychom si pro našeho hrdinu mohli přát víc!

     Jak tedy skončit naše pátrání po Přemyslových předcích? Když se Chazaři vyptávali svatého Konstantina (Cyrila), jakou má vlastně hodnost, aby ho mohli usadit na patřičné místo u slavnostní tabule, odpověděl jim náš oblíbený světec takto: „Měl jsem velikého a slavného dědu, který stával blízko císaře. Ale z vlastní vůle odvrhl darovanou slávu a byl vyhnán. Přišel do cizí země, kde zchudnul, a tam mě zplodil. Já tedy hledám někdejší dědovu hodnost, ale nedokázal jsem jí dosáhnout, protože jsem vnuk Adamův.“ Tím byl i Přemysl Otakar II. a tím jsme i my.

Dopsáno v Českých Budějovicích na sv. Ludmilu L.P. 2015

Ing. Jíří Míchal (nar. 1951 v Táboře)

původním povoláním ekonom, kostelník v katedrále sv. Mikuláše a klášterním kostele Obětování Panny Marie v Českých Budějovicích, podrobně se zabývá historií dominikánského kláštera v Českých Budějovicích.

 

 

nahoru