KRÁL ŽELEZNÝ A ZLATÝ

Osudová osmička Přemysla Otakara II.

Přemysl Otakar II. byl jedním z nejvýznamnějších Přemyslovců na českém trůnu. Na vrcholu své moci vládnul sedmi zemím. Vedle kralování v domácích Čechách a na Moravě byl vévodou rakouským, štýrským a korutanským, pánem Krajiny a Vindické Marky. Jím ovládaná říše sahala až k Jadranu, pod jeho ochranu patřila některá severoitalská města (např. Akvilea nebo Pordenone). Poprvé k českým zemím dočasně připojil Chebsko (definitivně se to podařilo až Karlu IV.). O jeho významu a velikosti svědčí i fakt, že je uváděn v Dantově nesmrtelném díle Božská komedie. O našem království se píše jako o „regno di Praga“. Osudová osmička českých dějin se však nevyhnula ani jemu. V srpnu roku 1278 zahynul v bitvě na Moravském poli. Začněme však od začátku.

Mládí a vzpoura proti otci

Kdy se Přemysl přesně narodil není známo. Podle dostupných pramenů se tak stalo mezi léty 1231-1233. Nejvíce historiků se přiklání k roku 1233. O místo narození se sice hlásí městečko Městec Králové, jedná se však jen o nepotvrzenou legendu. Jeho otec, jednooký král Václav I., již měl prvorozeného syna Vladislava, budoucího nástupce. Pro Přemysla byla určena dráha vysokého církevního hodnostáře a proto se mu v dětství dostalo slušného vzdělání. Když jeho devatenáctiletý bratr nečekaně v lednu 1247 zemřel ve Vídni, stal se Přemysl potencionálním dědicem trůnu a osud poprvé výrazně zamíchal karty jeho života. Nedočkavý mladík a zároveň již markrabě moravský byl již 31. července 1247 částí šlechty zvolen spoluvládcem s titulem mladšího krále. Byla to faktická vzpoura proti otci, který musel dokonce dočasně před synem utéci do Míšně. Obrat přinesla Přemyslova porážka v bitvě u města Mostu na jaře 1248. K definitivní kapitulaci Přemysla došlo po obležení Pražského hradu Václavem I. v srpnu 1249. Král poté krátce věznil svého syna na Přimdě. Posléze se usmířili – zřejmě za vydatného přispění Anežky České, která byla Přemyslovou tetou (sestra Václava I.).

Ženy a rodina krále

Přemysl Otakar II. se za svého života stihnul dvakrát oženit – poprvé s Markétou Babenberskou. Markéta byla nejméně o dvacet pět let  starší než její mladičký manžel. Manželství trvalo bezmála deset let, potomka se manželé nedočkali. Během tohoto svazku však Přemysl zplodil několik potomků s Anežkou z Kuenringu, řečenou „Palceřík“ (dle tvaru účesu). Syna Mikuláše, dcery Anežku, Elišku a možná ještě jedna dcera neznámého jména. Anežka z Keunringu pocházela z kruhů vysoké rakouské šlechty a byla dvorní dámou Markéty Babenberské. Původně se Přemysl s Markétou rozvádět ani nechtěl. Papež sice legitimizoval jeho levobočka Mikuláše, ale nikoliv ve věci nástupnictví na trůn. (Mikuláš se stal později vévodou opavským a linie jeho potomků přežila královské Přemyslovce o sto padesát let.). Přemysl Otakar tak na prahu třicítky zůstával bez legitimních potomků a rozhodl se pro nový sňatek. Druhou Přemyslovou manželkou byla Kunhuta Haličská, vnučka uherského krále Bély IV., s níž měl nejspíš šest dětí: syna Václava (pozdějšího krále Václava II.) a dcery (Kunhutu, Anežku, Elišku). Kunhuta byla údajně velmi ambiciózní a zřejmě manžela i ponoukala do závěrečného a tragického střetu s Rudolfem Habsburským. Po Otakarově smrti se sblížila, zřejmě také provdala, za Záviše z  Falkenštejna, nejvlivnějšího Vítkovce a Otakarova někdejšího protivníka.

Padesátá léta – růst moci

Přemyslovci již delší dobu pošilhávali po rakouském vévodství. Zejména, když v roce 1246 vymřeli vládnoucí rakouští vévodové – Babenberkové. Ostatně Václavův prvorozený syn Vladislav zemřel ve Vídní, krátce po sňatku z Gertrudou – jednou možných dědiček území Rakous. Přemysl, zvaný v německy mluvících zemích Otokar (jako jeho děd), v rakouské  misi po bratrovi vlastně jen pokračoval. A to jak zvolením za rakouského vévodu rakouskou šlechtou v roce 1251, tak sňatkem s jinou dědičkou rakouského vévodství – Markétou Babenberskou. Nástup k moci v českém království přišel až v roce 1253, po smrti otce Václava I. V padesátých letech se však Přemysl Otakar označoval jen jako „pán“ či „dědic království českého“, protože se zatím nenechal korunovat. Čelil také úspěšně útokům uherských vojsk na Moravu, které vypukly poté, co se ujal rakouského dědictví. V letech 1254-1255 vyrazil Přemysl na křížovou výpravu proti pohanským Prusům k Baltu. Ve druhé půli padesátých let se o mladém českém panovníkovi uvažovalo jako o kandidátovi na římského císaře. Přemysl kandidaturu nakonec nepřijal, neboť se nedočkal podpory od papeže. V závěru padesátých let podpořil Přemysl Otakar II. štýrskou šlechtu při povstání proti uherské nadvládě. Ta jej následně zvolila za nového štýrského vévodu. Spor o Štýrsko byl definitivně rozhodnut v bitvě u Kressenbrunnu roku 1260, ve které česká vojska porazila uherského krále Bélu IV.

Otakarova města

Přemysl Otakar II. se zasloužil o založení nových  hradů, klášterů a především měst. Jeho přičiněním byl založen Špilberk v Brně nebo Hofburg ve Vídni. Na jihu Čech pak  klášter Trnová Koruna, později zvaný Zlatou korunou. Zcela výjimečným počinem však bylo zakládání nových královských měst. Jde o evropsky unikátní fenomén sítě více než třiceti  měst, která zrychlila ekonomický a obecně civilizační rozvoj středověkého Českého království. Patřily mezi ně České Budějovice, Písek, Kolín, Kouřim, Čáslav ,Chrudim,Vysoké Mýto, Polička Chrudim, Mělník, Litovel, Uherské Hradiště, Přerov, Uherský Brod a další.

Na vrcholu – od korunovace do roku 1273

Po vítězné bitvě u Kressenbrunnu nabraly události rychlý spád. Český a uherský král uzavřeli mírovou dohodu, jejíž součástí byl i sňatek Přemysla Otakara II. s Bélovou vnučkou Kunhutou Haličskou. Právě s ní se v prosinci 1261 nechal v bazilice Sv.Víta na Pražském hradě korunovat za českého krále a Kunhuta se stala českou královnou. Svatba byla velkolepou událostí, kvůli které dokonce na Letné vyrostlo zvláštní dřevěné městečko. Korunovaci prováděl mohučský arcibiskup Werner II. z Eppsteinu a přítomna byla mocenská elita tehdejší střední Evropy. Hned v následujícím roce Přemysl Otakar II. organizoval svatbu své neteře Kunhuty Braniborské s uherským kralevicem Bélou na Dunaji pod Vídní. Byla to údajně větší nádhera, než nedávná královská korunovace. Ve druhé polovině 60. let se blíží k vrcholu své moci. I přes nepříliš zdařilé výpady do Bavorska získává pro české krále poprvé v roce 1266 Chebsko.

V roce 1268 „přebírá“ na základě nepříliš čestně uzavřené dědické smlouvy Korutany. Následně Furlánsko, Krajinu, Istrii a některá severoitalská města. V této etapě se tituluje jako “Z boží milosti král český, vévoda rakouský, štýrský a korutanský, markrabí moravský, pán v Krajině, slovinském Krajišti a v Chebu“. Po smrti Bély IV., kdysi úhlavního nepřítele, pozdějšího věrného spojence, se však Přemysl dostal do nových konfliktů s Uhry. Ty mu v různých epizodách zabírají léta 1270-1273. Krátkodobě a opakovaně obsazuje Bratislavu a západní Slovensko, svádí několik bitev s vojsky Štěpána V. a jeho nástupcem Ladislavem IV. Nádech velkého dobrodružství má jeho zimní přechod Alp v lednu 1271, kdy je nucen jít riskantní horskou trasou, aby se vyhnul – při návratu ze Štýrska – silnějším uherským vojskům, která mu zatarasila cestu.

Pád krále

Zdá se, že právě příliš mnoho pozornosti věnované na počátku sedmdesátých let Uhrám a Štýrsku odvedlo českého krále od důležitějších témat. Doslova za jeho zády (k volbě nebyl Přemysl přizván) byl totiž v roce 1273 zvolen nový římský král, kterým se stal tyrolský hrabě Rudolf Habsburský. Přemysl Otakar II. Rudolfovu volbu zpočátku neuznal a snažil se jí zpochybnit u papeže i svých spojenců. To se mu však nepovedlo. Nálada v římské říši přála Habsburkovi, ve  kterém nejen jeho přímí spojenci viděli  naději k obnově pořádku především v německých částech říše. Ty se již od roku 1250 otřásaly bez silného císaře ve zmatcích. Rudolf od počátku usiloval o oslabení moci a vlivu Přemysla, který disponoval mnohem větším územím i bohatstvím. První přímá válka mezi nimi byla na spadnutí v roce 1276 pod Vídní. Spor skončil smírem a uzavřením mírové dohody. Přemysl přišel o rakouské a alpské země i Chebsko a oba králové se zavázali ke sňatku svých potomků. Některé body této, a ani dalších dohod z roku 1277, však naplňovány nebyly. Rudolf například pronásledoval Přemyslovy dřívější stoupence ve Vídni, ač se zavázal, že tak činit nebude. Stejně tak Habsburk podporoval vzpouru části domácí šlechty, která se českým králem cítila utlačována. Přemysl však vzpouru potlačil. Záviš z Falkenštejna, jako nejvlivnější Vítkovec, prchnul ze země. Další vlivný vzbouřenec, Boreš z Rýzmburka, přišel dokonce o život.

Schylovalo se k rozhodujícímu střetu mezi králem českým a králem římským. Došlo k němu 26. srpna 1278 poblíž rakouské  vesnice Suché Kruty. Bitva je v českých dějinách známa jako bitva na Moravském poli. Přemysl v ní zahynul. Ani po své smrti nedošel rychle klidu. Jeho tělo bylo po třicet týdnů vystaveno ve Vídni v minoritském klášterním kostele – na důkaz jeho smrti – aby si jeho zastánci nedělali žádné naděje. Ostatně jej nebylo možné pohřbít i proto, že byl v té době postaven mimo zákon a v klatbě. Teprve po půl roce bylo tělo českého krále převezeno do minoritského kláštera ve Znojmě k provizornímu uložení. Církevních obřadů se dočkal až za dalších 16 let, když ho v roce 1296 nechal jeho syn, král Václav II., převézt na Pražský hrad slavnostně pohřbít v bazilice sv.Víta. Podoba jeho současného náhrobku v katedrále byla vytvořena již Petrem Parléřem ve 14. století. Když byl náhrobek v roce 1976 naposledy otevřen, nacházela se uvnitř jednoduchá dubová truhlice s kosterními pozůstatky. Ty zdobily pohřební korunovační klenoty – koruna, jablko a žezlo z doby uložení nebožtíka do baziliky. Nápis na  kovové autentice zněl :

HIC IACET PRZEMISL ALIAS OTAKARUS, REX BOHEMIAE ET AUSTRIE, STIRIE, CARINTHIE DUX, MARCHIO MORAVIEET DOMINUS PORTUS NAONIS, FILIUS WENCELSAI REGIS.

Přemyslův odkaz

O Přemyslově životě i odkazu lze právem  konstatovat, že mnohé dopadlo jinak než zamýšlel sám či jeho blízcí. K panování se dostal v důsledku nečekaného úmrtí bratra Vladislava. Jeho životní úsilí o vybudování středoevropského soustátí pod přemyslovskou hegemonií skončilo po čtvrt století úspěchů nakonec nezdarem. Byl fakticky předposledním vládcem (kralování Václava III. byla epizodické) dynastie, která po pět předchozích staletí určovala chod dějin na našem území. Byl také obviňován z přivedení a přílišného protěžování Němců do našeho království. V německy mluvících zemích byl kritizován jako Slovan, pro Uhry byl nebezpečným Němcem. Jeho panství byla tak rozsáhlá, že je nakonec nemohl efektivně spravovat.

V čem byl tedy vlastně pátý český král úspěšný a co po něm zůstalo?

Zásadně úspěšný byl v domácí obranné politice. Uhájil Moravu proti vpádům z Uher, zejména vpádům Kumánů. Zpevnil významně její  východní hranice a vlastně je téměř definitivně stanovil ve sporných místech (na Bílých Karpatech a dolním toku řeky Moravy v tzv. Lucké provincii). Totéž se mu podařilo na hranicích západních, které opevnil řetězem nových měst.

Ani jím vytvořené soustátí sedmi zemí nelze hodnotit jen jako neúspěch. Byl to zároveň předobraz základů budoucí podunajské monarchie spravované arciť z Vídně a dynastií Habsburků. Především však přispěl k rychlému civilizačnímu pohybu uvnitř českého království. Jím založená a podporovaná síť královských měst se stala nositelkou ekonomických a v dalším vývoji i politických změn. Působila jako duchovní a vzdělávací centra a střediska řemesel. Města, která tak intenzivně zakládal původně pro posílení země a své vlastní královské moci, přerostla během následných staletí v samosprávná společenství. Později se stala základnou nového společenského řádu a v závěru vývoje i demokracie. Odkaz Otakarových měst  přežil dodnes. V urbanismu, ve stavbách i jiných hmotných památkách. Především však jím založená a zvelebená města prokázala schopnost absorbovat nové kulturní, ekonomické a sociální podněty a adaptovat se prakticky bez výrazných urbanistických proměn na vývoj v následujících šesti stoletích. Správa země pod jeho vedením pokročila výrazně k profesionalizaci, vznikly Zemské desky jako registr důležitých státních i soukromo–právních aktů. Přemysl otevřel zemi kolonizaci z německy mluvících zemí, což významně ovlivnilo běh našich dějin po dobu sedmi století. To všechno mohl učinit mimo jiné proto, že jej na cestě vlády doprovázeli schopní spolupracovníci, rádci a zastánci. Za všechny jmenujme Bruna ze Schauenburku, biskupa olomouckého, politika, diplomata i vojáka.

Shrnuto a uzavřeno: pátý král český, Přemysl II., řečený Otakar, nastartoval se svými spolupracovníky dlouhodobé pozitivní rozvojové procesy v našich zemích a přijal podněty, které se ukázaly jako nadčasové a schopné nést i nové obsahy.

Text zpracoval JUDr. Svatomír MLČOCH, tajemník spolku Města Otakarova

Odkazy na životopisná data Přemysla Otakara II.:

http://kralovskedilo.ktf.cuni.cz/panovnici/Premysl-Otakar-II--1253-1278

http://encyklopedie.c-budejovice.cz/clanek/premysl-otakar-ii

 

Přemysl Otakar II., miniatura z Gelnhausova kodexu, přelom 14. a 15. století
Jezdecká pečeť Přemysla Otakara II.
nahoru