Opevnění

se začalo stavět ihned po založení města, ale jeho výstavba byla nepochybně finančně velmi náročná. Navíc ji nejspíše zpomalila „zlá léta“ po smrti Přemysla Otakara II. na Moravském poli, takže se stavbou se pokračovalo zejména na přelomu 13. a 14. století za Václava II. Výstavba opevnění měla být dokončena za Jana Lucemburského, který roku 1335 nařídil nymburským měšťanům, aby do dvou let dokončili stavbu městských hradeb od mostu ke klášteru.

Vnitřní ohradní zeď postavená na základech z pískovcových kvádrů z ostře pálených cihel byla cca 1600 metrů dlouhá a dosahovala výšky kolem sedmi až osmi metrů. Vnitřek cihelné hradby tvořilo maltové jádro budované metodou na tzv. horkou maltu, kdy směs drobné opuky, úlomků cihel, písku a páleného vápna vsypaná mezi lícové zdi byla prolévána vodou. Zakončena byla jednoduchou pultovou stříškou z cihel se sklonem do města. Tato hradba byla v rozestupu cca 50 metrů zpevněna hranolovými, dovnitř otevřenými věžemi (bylo jich cca padesát), které převyšovaly hradební zeď asi o tři metry. Cihly jako základní stavební materiál byly použity i ke stavbě dalších významných budov města, jako byl kostel, klášter a radnice. Koruna hradební zdi tedy původně nebyla zakončena cimbuřím, které dnes vidíme na rekonstruovaném úseku hradební zdi na jižní straně města, což je spolu se zastřešením věží výsledek romantické úpravy hradeb, která probíhala v prvním desetiletí dvacátého století pod vedením Ludvíka Láblera.

Druhý vnější pás opevnění byl postaven z opuky, proto byl zván hradbou bílou. Velmi důležitou součástí opevnění jsou dva vodní příkopy, které byly vyvedeny od soutoku Labe s Mrlinou na východní straně města a na jihozápadní straně města ústily zpět do Labe. Před vnitřní cihlovou hradební zdí byl užší příkop nazývaný „Malá vala“, za ním směrem ven z města byla opuková hradební zeď a za ní ještě širší vodní příkop nazývaný „Velká vala“. Tento druhý širší vodní příkop včetně vnějšího pásu opevnění byl podle názoru některých historiků vybudován nejspíše v době modernizace hradeb ve druhé polovině 15. století nebo na počátku 16. století. Druhý pás opevnění nebyl postaven na straně města, která byla obrácená směrem k Labi. Vodní příkopy byly a dodnes jsou napájeny vodou z Labe, jejíž množství bylo regulováno jezem.

Vstup do města byl možný branami, k nimž vedly z náměstí tři hlavní paprskovité ulice. Na severovýchodní straně stávala Bobnická brána, na severozápadní straně Velelibská, jinak zvaná Boleslavská brána, a na západní straně Svatojiřská (Pražská) brána. Všechny brány měly podoby hranolových tří- nebo čtyřpatrových věží, které byly směrem do města otevřené. V jejich přízemí byly valeně klenuté průjezdy zdobené kamennými portály. Na vnějším průčelí byl tzv. hřeben, tedy kovová spouštěcí mříž, která společně s vraty uzavírala příchod do města. Patra bran byla plochostropá a spojena byla tzv. šnekovým schodištěm přístupným zřejmě z průjezdu. Ze stavební podoby těchto tří městských bran je možné usuzovat, že byly postaveny současně s hradební zdí.

Mladší byla brána Labská zvané též Mostecká. Její výstavba souvisela se stavbou nového mostu přes Labe na výhodnějším místě. Když král Jan Lucemburský nařídil roku 1335 Nymburským dokončit do dvou let stavbu hradeb mezi mostem a klášterem, rozhodli se měšťané, že postaví nový most, který musel být chráněn vlastní branou. Labská brána se svou podobou odlišovala od tří bran výše zmíněných. Skládala se ze dvou nestejně velkých hranolových věží, mezi nimiž byl lomený oblouk vjezdového portálu.

Na levém břehu Labe chránila přístup na most Zálabská brána postavená z pískovcových kvádrů, která byla údajně zničena Sasy roku 1631 při dobývání města.

Jižně od farního kostela bývala ještě fortna, která byla postavena snad již ve 13. století z cihel a pískovce a zaklenuta lomeným obloukem; zcela zbytečně byla roku 1917 zbořena. Jejím předchůdcem byla zřejmě brána, která chránila vstup na nejstarší most přes Labe, po jeho přemístění jižně od náměstí zřejmě ztratila svůj význam a poklesla na fortnu.

Za třicetileté války byly hradby pobořeny a po válce již nedošlo k obnovení jejich původní funkce. Opraveny byly jen brány a nebezpečné úseky. V průběhu 18. století už město ztratilo o hradby zájem a jejich části rozprodávalo měšťanům. V té době začala demolice velké části hradeb zejména v okolí Bobnické brány. V průběhu první poloviny 19. století byly zbořeny další rozsáhlé úseky hradebních zdí i čtyři brány. Labská a Velelibská brána byly zbořeny po požáru roku 1838. Na jejich místě pak vedla nová císařská silnice z Mladé Boleslavi do Kolína. Z Bobnické brány zbylo na počátku 19. století jen torzo bez střechy, které bylo roku 1884 zbořeno, v následujícím roce byla zbořena i Svatojiřská brána.

Do dnešní doby se dochoval asi 160 metrů dlouhý úsek vnitřní cihelné hradební zdi se šesti baštami na jižní straně města nad Labem. Další dvě části hradební zdi najdeme trochu západněji po toku řeky, kde stojí i velmi zajímavá renesanční vodárenská věž. Další část vnitřní hradební zdi je na jihozápadní straně města a pak zejména v Hradební ulici, která přiléhala k zbořené Svatojiřské bráně. V ní stojí malá část hradby v dodnes nedotčené středověké podobě, tedy zakončené pultovou stříškou. Zbytky hradebních zdí a věží je možné obdivovat podél vodního příkopu až do míst, kde stávala Velelibská brána a výjimečně i východně od ní, směrem k secesní vodárenské věži. Vodní příkopy jsou dodnes dochovány v původní podobě a ulice podél nich se nazývají Velké Valy a Malé Valy. Nymburk je jediným městem v České republice, kde je tento typ městského vodního opevnění dochován ve funkční podobě.

nahoru