ÚSTÍ NAD LABEM

Území dnešního historického města bylo osídleno již lovci mamutů ve starší době kamenné (27000–20 000 let př.n.l.), v mladší době kamenné (4900–4200 př.n.l.) tu sídlili zemědělci kultury s vypíchanou keramikou. Na náměstí (které se ve 13. století stalo centrem nově založeného města) existovalo pravěké kultovní místo, tzv. rondel, v němž se konaly slavnosti a shromáždění a snad i trhy. Od 12. století př.n.l. se na území celého pozdějšího města usazovali lidé lužické kultury, od druhé poloviny 4. století p. n. l. Keltové, později Germáni. V období stěhování národů se začali usazovat Slované, kteří tu později založili první hradiště.

Poprvé je osada se zeměpanskou celnicí označovaná jako Ústí doložena na konci 10. století. Na ochranu celnice bylo vybudováno hradiště později přestavěné do podoby zeměpanského hradu. Toto hradiště se nejspíše nacházelo nedaleko dnešního hlavního železničního nádraží, jak ostatně naznačuje pojmenování jedné ulice Hradiště. V 90. letech minulého století v těchto místech probíhal archeologický průzkum, který ukázal, že bylo chráněno až 20 metrů širokým příkopem, který ve 30. letech 13. století nahradila kamenná zeď. Předpokládá se, že se jednalo o relativně výstavné sídlo, které mohlo hostit panovníka s jeho družinou. Víme totiž, že roku 1186 se tu na svátek sv. Vojtěcha vdávala dcera českého knížete Bedřicha Žofie za Albrechta Míšeňského (syn saského markraběte Oty). Je tedy velmi pravděpodobné, že tu stával i kostel zasvěcený tomuto světci, který byl od počátku 17. století klášterním kostelem dominikánů a v první polovině 18. století byl nahrazen barokní stavbou nového klášterního kostela. Kolem hradiště s kostelem a celnicí se rozkládala slovanská osada skládající se z velkých dřevěných chat.

Názory na založení středověkého města se různí. Někteří historikové se domnívají, že starou osadu s celnicí povýšil na královské město již Přemysl Otakar I. na konci 20. let 13. století. Jiní si myslí, že středověké město bylo založeno nejspíše za vlády Václava I. mezi lety 1233 – 1249. Z roku 1249 totiž pochází listina, v níž je Ústí uvedeno jako civitas, tedy královské město. 

Ústí bylo založeno nejspíše německými kolonisty, kteří přišli na pozvání českého panovníka. Krátce po založení města se začalo s výstavbou nového kostela zasvěceného Panně Marii a špitálu s kostelíkem sv. Materny, který stával za hradbami města směrem na Teplice. Nové město bylo prostorově i funkčně odděleno od staršího hradiště a předhradí, ústecký hrad je naposledy zmíněn roku 1283 a nejspíše brzy poté zanikl (od první poloviny 14. století plnil jeho funkci hrad Střekov).

Roku 1249 přešlo město do rukou Erkenberta ze Starkenberka (dvořan krále Václava I.) společně s patronátním právem nad kostelem Panny Marie za věrné služby. Erkenbert stál na straně Václavově proti jeho odbojnému synovi, pozdějšímu králi Přemyslu Otakarovi II. Někteří badatelé se domnívají, že město spolu s patronátním právem Václav I. Erkenbertovi jen zastavil a Přemysl Otakar II. jej mezi lety 1253–1262 získal zpět. Jiní zastávají názor, že jej Václav II. Erkenbetovi daroval a do královských rukou se Ústí vrátilo až po smrti Erkenberta na konci 60. let 13. století a nadále zůstalo městem královským, ačkoliv bylo často zastavováno.

Přemysl Otakar II. vydal v blíže neurčeném roce pro město privilegium, kterým Ústí podřídil magdeburskému právu a vymezil pravomoci městského soudu. Město mělo také právo mílové a právo svobodné plavby po Labi v obou směrech v rozsahu stejném, jako měly Litoměřice. Komoře měl být odváděn plat ze všech pozemků, domů, masných a pekařských krámů ve městě a také z pozemků na břehu řeky Bíliny. Od daně byli osvobozeni chudí, nádeníci a obyvatelé předměstí. Mezi lety 1276–1278 prodloužil Přemysl Otakar II. městu lhůtu na stavbu hradeb se věžemi, příkopem, valem a parkánem o čtyři roky a přenechal měšťanům na tuto dobu důchody z městského soudu.

Ústí bohatlo z tranzitního obchodu po řece Labi a z města se tak postupně stávalo důležité obchodní a řemeslnické středisko. Za vlády Lucemburků byl vybudován hrad Střekov, který plnil obrannou funkci, měl střežit bezpečnost obchodní stezky podél Labe a také převzít výběr cla.

Postavení města se změnilo na počátku 15. století. Roku 1407 totiž český král Václav IV. přišel o Pirnu a Ústí se stalo jeho posledním opěrným bodem před zemskou hranicí a posledním českým královským městem na Labi, což vedlo k jeho rozkvětu.

Půdorys a opevnění města 

Děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie

Dominikánský konvent s kostelem sv. Vojtěcha

Na počátku husitských válek stálo Ústí na straně katolíků, probíhala tu dokonce jednání mezi císařem Zikmundem a saským rodem Wettinů. Zkázu městu přinesli husité, kteří jej roku 1426 vyplenili a vypálili. Ústí obsadily oddíly Jakoubka z Vřesovic a město se na deset let stalo opěrným bodem husitů v tomto kraji. Drtivá většina města po dobytí města husity vyhořela do základů, jak to ostatně naznačují vrstvy zuhelnatělých trosek domů nalezené v rámci archeologických průzkumů, a část jeho obyvatel byla dočasně vyhnána. Výsledkem obnovy byla dokonce nová parcelace města a také rozšíření hradeb, které kromě původního historického jádra nyní zahrnovaly také kostel sv. Vojtěcha a někdejší hradiště. Výstavba nových domů, kostelů a hradeb se nejspíše protáhla až do konce 30. let 15. století. Ve 40. letech 15. století stálo v samotném městě kolem 200 domů a další čtyři desítky domů na předměstí.

Ve 30. letech 16. století bylo město poškozeno dvěma ničivými požáry. Po druhém požáru roku 1538 zůstalo ve městě jen šest nepoškozených domů. Tuto zkázu viděl na vlastní oči císař Ferdinand I. Habsburský na své cestě do Drážďan a v důsledku toho odpustil městu na deset lat placení daní. V rámci obnovy města byly postaveny nové domy s podloubími v renesančním slohu. Tyto výstavné domy bohužel nepřežily modernizaci města ve 20. století, zachovány zůstaly jen dva renesanční portály, které jsou uloženy v městském muzeu.

Rozkvět města spojený mj. také s vinařstvím na přelomu 16. a 17. století byl přerušen třicetiletou válkou, kdy se počet obyvatel snížil o třetinu. Následující dvě staletí jsou ve znamení stagnace města, jehož se nepříjemně dotkly např. války o dědictví rakouské nebo sedmiletá válka.

Od poloviny 19. století dochází k rychlému rozkvětu Ústí, který je spojen zejména s rozvojem průmyslové výroby.

V dubnu 1945 bylo město bombardováno spojenci. V té době byla zcela zničena část zástavby historického jádra města, částečně se zřítil také kostel. Zničeno bylo 337 domů, v jejichž troskách zemřelo více než 500 obyvatel města. Díky demolicím ve druhé polovině 20. století zbylo z historického jádra jen velmi malé torzo.

V současné době žije v Ústí nad Labem kolem sta tisíc obyvatel.

Text zpracovala Mgr. Blanka ROZKOŠNÁ

Vybraná literatura:

Štěpánka Chlumská, Jan Klípa, Michaela Ottová: Bez hranic. Umění v Krušnohoří mezi gotikou a renesancí, Praha 2015

Kol., Trans montes.: Podoby středověkého umění v severozápadních Čechách, Praha 2014

Martin Krsek: Zmizelé Čechy. Ústí nad Labem, Praha – Litomyšl 2011

Karel Kuča: Města městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku VII, Praha 2008

Emanuel Poche (ed.): Umělecké památky Čech IV, Praha 1985

Lubomír Turčan: Gotické umění na Ústecku, Litoměřice 2013

Pavel Vlček, Petr Sommer, Dušan Foltýn: Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997

nahoru