MĚSTO LITOMĚŘICE – stručná historie

Litoměřice je možné zařadit mezi Otakarova města jen velmi okrajově, protože samotné město bylo založeno za vlády Přemysla Otakara I. nebo Václava I. Přemysl Otakar II. se jen snažil o rozšíření města a navíc neúspěšně.

V 8. století je na dnešním Dómském pahorku na základě archeologických výzkumů doloženo slovanské osídlení. Lid, který tu tenkrát žil, označil známý kronikář Kosmas slovem „Liutomerici“. V listině sepsané roku 993 (v přepisu ze 13. století) se píše o litoměřické provincii, která existovala v systému hradské správy. Zdejší přemyslovské hradiště, které tu existovalo od 10. století a v 11. – 12. století patřilo k nejvýznamnějším v Čechách, zaujímalo plochu o rozloze přibližně pěti až šesti hektarů. Založil jej kolem roku 950 Boleslav I. Za Přemyslovců se tu usadili hrnčíři (objevil se nový, tzv. litoměřický typ keramiky) a vinaři.

Roku 1057 tu v jihovýchodní části hradiště kníže Spytihněv založil kapitulu s románskou bazilikou sv. Štěpána, kterou bohatě nadal, mj. také dvorem v Litoměřicích a řadou vesnic. Zakládací listina kapituly je nejstarší dochovanou listinou tohoto typu u nás.

Postupně tu vznikalo velké sídliště, kde žila řada obchodníků a řemeslníků. Obchodovalo se zejména se solí, ale také s vínem, které se tu už tehdy produkovalo. Jako Litoměřice se až do 12. století označoval pouze Dómský pahorek s kapitulou a předhradím (až od počátku 13. století se označení Litoměřice přeneslo také na sídliště na městském pahorku). Již před 12. stoletím tu byla rozvinutá vyspělá řemeslná i zemědělská výroba. Trh byl spojen zejména s dálkovým obchodem po Labi. Na přelomu 12. a 13. století žilo v litoměřické aglomeraci jeden až dva tisíce obyvatel a právě v této době začala přeměna raně středověké sídelní struktury do podoby města.

Vznik města je možné rozdělit do čtyř etap. První představovalo zformování Litoměřic jako města před rokem 1228, druhou samotná lokace středověkého města kolem dnešního náměstí v letech 1228 – 1234, třetí pokus o založení Nového města na Dómském pahorku v 50. a 60. letech 13. století a čtvrtou rozšíření středověkého města severním a zejména východním směrem ve druhé polovině 14. století v době vlády Karla IV.

Z listiny sepsané roku 1228 vyplývá, že šlo o sídliště s pevně vymezeným obvodem. Vznik královského města, které se řídilo magdeburským právem, spadá mezi roky 1228 (nebo krátce předtím), kdy král získal k založení města část pozemků tepelského kláštera, a rok 1234, kdy jsou v kupní smlouvě zmíněni rychtář a litoměřičtí měšťané. Nové středověké město bylo lokováno severozápadně od staré vsi kolem velkoryse vymezeného obdélného náměstí (dnes Mírové náměstí). Od založení města bylo toto náměstí hlavním tržištěm, kde bylo kromě pekařských a ševcovských krámů také čtyřicet masných krámů.

Roku 1253 se Přemysl Otakar II. snažil o rozšíření města a toho roku vydal privilegium, kterým osvobodil litoměřické měšťany i jiné obyvatele, kteří se usadí na hoře sv. Štěpána u Litoměřic, na sedm let od placení cel, mýt a jiných dávek a zároveň daroval těmto osadníkům vesnice Hrušovany, Vrutice, Svařenice a Polepy se vším příslušenstvím.

Lokací byl pověřen litoměřický rychtář Lutold s měšťany Janem z Míšně a Jindřichem z Friedberga řečeným Král. Nově založené město ale nikdy nemělo být samostatnou městskou obcí, nýbrž jen městskou čtvrtí. Toto nové město se ale nijak zvlášť nerozrůstalo a nepomohlo tomu ani opětovné udělení privilegia Přemyslem Otakarem II. roku 1262. Obydleno bylo jen z malé části a zřejmě ani nedošlo k vyměření nové uliční sítě. Příčin bylo nejspíše více: členitost terénu, výstavba již existujícího staršího města, finanční náklady a také nezájem kapituly o vznik nového sídliště v blízkosti církevního areálu. K nezdařenému pokusu o rozšíření města přispěla později také „zlá léta“ 1278 – 1283 nebo ničivý požár města roku 1290.

Nejstarší dochovanou originální listinou v litoměřickém městském archivu je listina krále Václava II. z 8. března roku 1300, v níž panovník stvrzuje svobodnou držbu majetků měšťanů a stanovuje berně. Mezi nejstarší dochované písemnosti městské kanceláře patří také litoměřická městská kniha z roku 1341, která je třetí nejstarší v Čechách. Písemnosti byly v té době nejčastěji psány latinsky, od druhé poloviny 14. století německy a koncem 14. století již česky.

Ke skutečnému rozšíření města došlo až za vlády Karla IV. v letech 1351–1359, na které navázala výstavba nových hradeb. Roku 1351 daroval Karel IV. městu předměstí Újezd, který se nacházel východně od hradeb, a roku 1359 postoupil městu svahy hory Radobýl, kde měly být vysázeny nové vinice. Finanční prostředky takto získané měli měšťané investovat do budovaných hradeb a dalších staveb.

Královské město si od 13. do 17. století udrželo dominantní postavení mezi městy celé severní poloviny Čech. Důkazem je množství práv a privilegií, jimiž je různí čeští panovníci, včetně Karla IV., obdařili. Nejzávažnější bylo právo skladu a právo mílové, jimiž se mohlo pyšnit opravdu jen málo českých měst. Právo skladu znamenalo, že každý obchodník, který plul po Labi (např. do Pirny či Drážďan), musel své zboží v Litoměřicích vyložit a tři dny na zdejším trhu nabízet. Teprve potom mohl ve své cestě pokračovat. Stávalo se velmi často, že tak jeho cesta v Litoměřicích skončila. V oněch dobách Litoměřice byly jedním z nejdůležitějších říčních přístavů na Labi. Právo mílové měla na severu Čech pouze tři města, mimo Litoměřic ještě Žatec a Most. V okruhu jedné české míle nesměla být provozována výdělečná činnost (řemeslo, hospoda apod.), kterou se zabývali měšťané. Velikost české míle kolísala, mívala až 10,5 kilometrů.

Za husitských válek se město postavilo na stranu husitů a bylo tak ochráněno před většími škodami. Současně v té době bylo počešťováno. Stavba nového dřevěného mostu roku 1452 podpořila ekonomický rozvoj města, které se svým politickým významem po Praze, Kutné Hoře a Hradci Králové zařadilo na přední místo v Čechách.

Období 16. století je dobou rozkvětu města, jehož dědictví se nám dochovalo dodnes v podobě řady renesančních budov. Díky nim byly Litoměřice v té době nazývány českou Florencií. Bohatí měšťané prezentovali své postavení budováním výstavných domů. Před Bílou Horou v Litoměřicích a na předměstích stálo kolem 700 domů, v nichž žilo asi 5000 obyvatel.

Převážně české Litoměřice zažily po porážce stavovského povstání (1620) příliv německého etnika a v menší míře také italského. Přesto byla čeština stále hlavním jazykem, a to až do tereziánských a josefských reforem (od roku 1739 pronikla němčina do městských knih, od roku 1775 byla němčina vyučovacím jazykem městské školy).

Po bitvě na Bílé hoře bylo město zasaženo tvrdou rekatolizací, v jejímž důsledku se vystěhovalo z Litoměřic více než 500 rodin. Další škody způsobila ve 30. a 40. letech 17. století saská a švédská vojska, po jejich odchodu bylo město pobořeno a z velké části vylidněno.

V roce 1655 tu bylo založeno biskupství a město se stalo centrem nově zřízené litoměřické diecéze. Ještě před založením biskupství se ve městě usadily dva nové řády, jezuité a kapucíni, kteří zahájili proměnu Litoměřic do barokní podoby. Litoměřice se staly ve druhé polovině 17. století jedním z nejvýznamnějších raně barokních uměleckých center Čech. Velkolepá přestavba města v barokním slohu proběhla po velkém požáru roku 1712, který poškodil kromě minoritského kláštera také 34 domů. Rozvoj lodní dopravy po Labi vyvolal potřebu výstavby velkých obilních sýpek.

Za třicetileté války těžce poškozené město dosáhlo původní velikosti až v polovině 19. století. Rozvoji města napomohlo připojení k paroplavební trase roku 1841 a vybudování železnice v 70. letech 19. století.

V letech 1799–1815 tu působil Josef Jungmann, roku 1836 tu žil a zemřel Karel Hynek Mácha.

Za druhé světové války Litoměřice nechvalně prosluly tím, že tu byla zřízena pobočka koncentračního tábora ve Flossenbürgu, tzv. tábor Richard s podzemní továrnou pro válečnou výrobu, v němž zemřely tisíce vězňů.

Roku 1978 bylo vnitřní město prohlášeno městskou památkovou rezervací a Litoměřice se tak řadí mezi památkově nejhodnotnější česká města.

Památky

Náměstí svojí rozlohou 1,8 ha patří mezi největší náměstí v Čechách. Pod domy se nacházejí rozsáhlé sklepy, někde až třípodlažní, které jsou propojeny sítí chodeb o celkové délce cca 3 km, čímž se litoměřické podzemí řadí k nejrozsáhlejším u nás. Malá část o délce necelých 400 metrů je přístupná veřejnosti a tyto chodby jsou dnes využity jako lapidárium Oblastního muzea. Morový sloup na náměstí byl vztyčen na paměť 40 000 obětí morové epidemie, kteří roku 1680 zemřeli. Vytesal jej v letech 1681–1683 sochař A. Kitzinger z Děčína a kameník A. Walde podle návrhu Giulia Broggia. Na vrcholu sloupu je Immaculata, na podstavci sv. Šebestián, sv. Roch, sv. Bartoloměj a sv. František Xaverský. Roku 1992 byly původní sochy nahrazeny kopiemi. Kašny na náměstí byly zřízeny před polovinou 16. století při budování dřevěného vodovodu. Horní dřevěná kašna byla roku 1715 nahrazena kamennou, spodní kamenná kašna byla zničena za třicetileté války a v polovině 19. století byla na jejím místě nainstalována nová kašna, která byla vytesána jako kopie horní kašny.

Hrad. Královský hrad byl postaven ve druhé polovině 13. století nejspíše za vlády Přemysla Otakara II., který v Litoměřicích pobýval v letech 1266, 1269 a 1277. Založen byl vně severozápadního nároží jako samostatná opevněná jednotka v blíže neurčené době. Budován byl snad současně s vrcholně středověkým městem, ale je také možné, že je o trochu mladší. Jedná se o hrad kastelového typu, v jehož nárožích byly věže. Hrad byl sídlem správy královského majetku, sídlem krajské soudní správy a před rokem 1300 tu pravděpodobně byla mincovna.

Po roce 1350 byl hrad výrazně přestavěn Karlem IV. a začleněn do nově budovaného pásu hradeb, což souviselo s rozšiřováním a opevňováním města, ale stále byl od města oddělen dvojím příkopem. V té době byl postaven nový palác s kaplí. Hrad ve svých zdech hostil krále, jen Karel IV. tu pobýval celkem třikrát; jeho cílem bylo podpořit výsadbu vinohradů.

Roku 1387 Václav IV. dal litoměřický hrad v léno mincmistrovi Kunátu Kaplířovi ze Sulevic, jeho bratrům a jejich dědicům. V průběhu 15. století hrad zchátral a proto jej roku 1499 daroval Vladislav II. Jagellonský jako hrad pustý městu. Později hrad sloužil jako městský dvůr a byl využíván k hospodářským účelům, roku 1655 dokonce vyhořel a v letech 1767 – 1768 byl přestavěn na městský pivovar. Do dnešní doby se dochovala palácová budova, která byla v nedávných letech opravena a slouží jako výstavní prostory a expozice o vinařství. Vína je zde možno ochutnat i zakoupit.

Hradby kolem původního jádra nově lokovaného města byly vybudovány před polovinou 13. století za vlády Václava I. Samozřejmě byly průběžně opravovány. Za tímto účelem daroval Jan Lucemburský roku 1319 městu pozemky, které je mělo rozprodat a výtěžek použít na opravu městských hradeb a věží. Hlavní hradební zeď postavená z opukových kvádříků byla vysoká 7 – 9 metrů a široká 1,8 metru. Zpevněna byla válcovými věžemi. Před ní byl cca 18 metrů široký parkán a za ním 3 – 4 metry vysoká parkánová zeď vybudovaná z velkých neopracovaných kamenů různého druhu. Před parkánovou zdí byl ještě 15 – 19 m široký a 5 m hluboký příkop. Do opevnění byl zahrnut kostel Všech svatých a také minoritský a dominikánský klášter.

Za vlády Karla IV., tedy kolem poloviny 14. století, byly vybudovány nové hradby kolem rozšířeného města. Zpevněny byly hranolovými věžemi. Jejich celková délka byla cca 1800 metru. Současně byly postaveny také nové brány: na jižní straně stávala brána Ostrovská (Mostecká), na východní straně Dlouhá a na severní straně Cínařská (později zvaná Nová). Žádná z bran se nedochovala, všechny byly zbořeny v průběhu 19. století. Do dnešní doby zůstaly stát hradby z doby Karla IV. v celkové délce cca 1800 metrů téměř po celém obvodu města.

Stará radnice je renesanční stavba, která vznikla přestavbou dvou starších domů, kterou v letech 1537 – 1539 vedl stavitel italského původu Ambrosio Bali. Jde o jednu z nejstarších renesančních budov v českých městech. Roku 1578 byl na radnici instalován orloj. Radnice byla opravována po požárech v letech 1557 a 1662. Další stavební práce byly provedeny pod vedením architekta Giulia Broggia před rokem 1685. Od roku 1850 v tomto domě sídlil krajský a okresní soud. Roku 1916 se zřítila střední část hlavního průčelí. Do původní podoby byla radnice rekonstruována až v letech 1921 – 1927. Do podloubí byly v té době druhotně osazeny dva kamenné erby pocházející ze zbořené Dlouhé brány. V současnosti v tomto domě sídlí Oblastní muzeum.

Gotické dvojče je středověký dům postavený snad na konci 15. století, který patří mezi nejstarší dochované domy města. V patře se nachází unikátní roubená místnost. V současnosti je dům sídlem Galerie ve dvoře.

Dům U Kalicha byl přestavěn v letech 1560 – 1578 pro místní patricijskou rodinu Mrázů z Milešovky. Nazván byl podle vyhlídkové věžice v podobě kalicha, která se stala jedním ze symbolů města – symbolem vinařské tradice. Původně byla tato neobvyklá věž ve varu kalicha využívána ke společenským setkáním nebo jako vyhlídka. Od roku 1877 tu sídlilo první městské muzeum.  Ve druhém patře jsou dochovány bohatě malované záklopové trámové stropy a zbytky nástěnné výmalby. V levé části podloubí je zazděn znak rakouského mocnářství označující tzv. solní úřad, který zde v první polovině 19. století sídlil. V průjezdu je ve zdi osazen náhrobek manželky Jana Mráze, prvního majitele domu.

Katedrála sv. Štěpána (ve 14. století katedrála sv. Štěpána a Všech svatých) na Dómském návrší byla založena knížetem Spytihněvem roku 1057. Toho roku tu kníže Spytihněv II. založil kolegiátní kapitulu s kostelem sv. Štěpána. Byl to kamenný kostel postavený z kvádříkového zdiva, v listině se o něm píše jako o bazilice. Výše uvedeného roku 1057 byl kostel již dostavěn a vysvěcen a sloužil jako hlavní svatyně zdejšího hradiště. Na východní straně byla apsida a k chóru přiléhaly dvě mohutné věže. Od 12. století se v okolí kostela začalo pohřbívat.

Románský kostel byl na konci 13. století nebo v první čtvrtině ve 14. století přestavěn v gotickém slohu: byly sneseny horní části severní věže, zbořena severní boční loď, byla ubourána část jižní věže a kostel byl jižním směrem rozšířen. V době husitských válek kostel zchátral a opravován byl ve druhé polovině 15. století dvakrát – kolem roku 1460 a znovu po požáru roku 1490. V letech 1662–1663 byl zcela zbořen.

Nová barokní katedrála byla postavena v letech 1663–1668 podle návrhu a za vedení litoměřického stavitele italského původu B. Spinetty, vysvěcena byla roku 1681. Katedrála má délku 59 metrů, výšku 20,5 m a šířku 22 metrů. Nad vchodem je erb biskupa – zakladatele Schleinitze, výše socha sv. Štěpána z roku 1700 a erb obnovitele katedrály biskupa Königsegga. Po stranách portálu je nacházejí sochy sv. Felixe a sv. Viktorina.

Většina mobiliáře v interiéru pochází ze 17. nebo 18. století.

Velmi cenné jsou oltářní obrazy od Karla Škréty. Na hlavním oltáři je obraz Kamenování sv. Štěpána od Karla Škréty, který jej namaloval kolem roku 1671.

Na severní straně v první kapli je oltář sv. Václava, který zdobí obraz Smrt Svatého Václava od Karla Škréty také z doby kolem roku 1671. Na menze je zlacená skříňka z roku 1679 s ostatky sv. Felixe.

Ve druhé kapli je oltář Andělů strážců namalovaný po roce 1670, na němž je obraz archanděla Rafaela s Tobiášem od Karla Škréty.

Ve třetí kapli na oltáři Matky Bolestné je místo obrazu velká socha gotické Piety z první čtvrtiny 15. století, barokně přezlacená.

Na jižní straně, v první kapli vpravo od vchodu, jako protějškový oltář sv. Václava, se nachází oltář sv. Vojtěcha, na němž je titulární obraz žehnajícího biskupa od Karla Škréty.

V sousedství katedrály stojí kanovnické domy, biskupská rezidence a kapitulní konzistoř. Církevní okrsek má velikost cca 3 ha a je ohrazen hradební zdí v délce cca 750 m. Původně, v době založení litoměřického biskupství roku 1655, byl totiž celý areál na přání biskupa Maxmiliána Rudolfa Schleinitze opevněn zdí se třemi vstupními branami. Nová zvonice spojená s katedrálou arkádovým obloukem byla postavena až v letech 1883 - 1889.

V současnosti je biskupská rezidence sídlem 20. litoměřického biskupa Mons. Mgr. Jana Baxanta.

Klášter minoritů s kostelem sv. Jakuba, později klášter dominikánů sv. Františka na Dominikánském náměstí. Zřejmě již před založením kláštera tu existoval kostel, který byl postaven ve druhé polovině 12. století. Minorité jsou spojeni s počátky formování středověkého města, v jeho severovýchodním rohu se usadili již ve 30. letech 13. století. První zmínka o minoritském klášteře a o klášterním kostele sv. Jakuba je z roku 1233. Tento nejstarší klášter města byl založen pražským biskupem Janem II., který pozval do Litoměřic první čtyři řeholníky z Itálie a stavbu kláštera podporoval i finančně. Konventní budovy společně s kostelem byly součástí městského opevnění, ale o jejich prvotní konkrétní podobě nic nevíme. Roku 1992 byly v blízkosti dnešního kostela nalezeny zbytky raně gotického kostela ze druhé poloviny 13. století, dále pozůstatky klášterních budov a dosud neznámý hřbitov. Roku 1994 byl odkryt raně gotický portál v ambitu.

Nejpozději na konci 14. století byl klášter přestavěn. Roku 1421 byl však husity vydrancován, a pokud byl konvent obnoven, záhy opět zanikl.

Po porážce stavovského povstání se minorité do Litoměřic vrátili, ale za třicetileté války byl klášter znovu zničen a ležel dlouho v ruinách; opraven byl až v letech 1662 – 1667. Roku 1680 celý klášterní areál vyhořel a v letech 1682 – 1685 byl obnoven. Po dalším požáru, který roku 1712 klášterní areál poškodil, byla zahájena jeho další rekonstrukce. Stavební práce ale pokračovaly velmi pomalu, příčinou byl nejspíše nedostatek finančních prostředků. Je pravděpodobné, že autorem plánů na obnovu klášterního areálu byl významný severočeský architekt a litoměřický měšťan Oktavián Broggio. Klášter byl dostavěn až po jeho smrti roku 1758, kdy byl v kostele instalován oltář sv. Anny. Další mobiliář se ale dále průběžně doplňoval až roku 1781.

Za josefských reforem byl roku 1785 minoritský klášter zrušen a roku 1788 předán dominikánům, kteří nuceně museli opustit svůj klášter ve městě. Dominikáni tu žili až do roku 1950, kdy museli klášter v rámci „Akce K“ klášter opustit.

V současnosti je kostel v majetku České provincie řádu bratří kazatelů – dominikánů.

Konvent dominikánů se zaniklým kostelem sv. Michala v Krajské ulici. Traduje se, že se dominikáni v Litoměřicích usadili roku 1236 díky iniciativě pražského biskupa Bernarda (Burkharda) z rodu Kaplířů ze Sulevic. Není to ale jisté, tato teorie zřejmě souvisí s tím, že Kaplířové ze Sulevic měli ve 14. století v dominikánském klášteře hrobku. Někteří historikové se domnívají, že dominikáni přišli do Litoměřic až později, za Václava I., před polovinou 13. století. V písemných pramenech je klášter poprvé doložen roku 1262. Klášter si dominikáni postavili u západní městské hradby, ale o jeho podobě vůbec nic nevíme. Zřejmě ve druhé polovině 14. století byl klášter přestavěn. Z této stavební etapy se zachovala křížová chodba se zazděnými hrotitými arkádami a opěrnými pilíři a také gotický portál v ambitu, v jehož sousedství jsou zbytky středověkých nástěnných maleb. Kostel sv. Michala stával na severní straně konventních budov a z něho se zachovaly do dnešní doby zbytky základů jeho barokního průčelí. Přestože tento klášter husity zničen nebyl, bylo 15. století a také počátek 16. století pro dominikánský klášter těžkou dobou. Souviselo to s tím, že zástupci města se ke klášteru chovali velmi nepřátelsky a roku 1519 zasáhl klášter blesk, který způsobil požár. Klášter sice nezanikl, ale ve druhé polovině 16. století tu často žil jen jeden řeholník.

Lepší časy nastaly až po bitvě na Bílé Hoře. Kolem poloviny 17. století byl klášter opraven a po polovině 17. století tu byl založen noviciát sloužící celé české řádové provincii. Roku 1672 litoměřičtí dominikáni oslovili pražského stavitele a architekta Giovanniho Domenika Orsi a pověřili jej výstavbou nového chrámu. Orsi také stavbu sám vedl, ale nestihl ji dokončit, neboť zemřel roku 1679. Chrám byl dostavěn roku 1685 pod vedením litoměřického stavitele italského původu Pietra Bianchi, který je také autorem štukové výzdoby kostela. Nový chrám sv. Michala byl vysvěcen roku 1687 litoměřickým biskupem Jaroslavem Holickým ze Šternberka poté, co byl vybaven novým mobiliářem.

Roku 1788 se museli dominikáni na příkaz Josefa II. přestěhovat do konventních budov někdejšího minoritského kláštera u kostela sv. Jakuba. Následně areál někdejšího dominikánského kláštera koupil stát, roku 1810 se do konventních budov nastěhoval krajský, později okresní úřad. V letech 1814 – 1834 byly klášterní budovy rekonstruovány v klasicistním slohu a v současné době tu sídlí státní oblastní archiv. Klášterní kostel sv. Michala byl roku 1838 nebo 1839 zbořen a jeho zdivo bylo použito na stavbu silnic.

Bývalá jezuitská kolej se seminářem a gymnáziem s kostelem Zvěstování Panně Marii v Jezuitské ulici. Jezuité se v Litoměřicích usadili díky rezoluci císaře Ferdinanda II. z roku 1629 v provizorní misijní stanici, která vznikla úpravou bývalých měšťanských domů. Slavnostně byli do města uvedeni až v lednu roku 1631. K bohoslužbám nejprve využívali někdejší kostel křižovníků Panny Marie, který byl roku 1651 přestavěn a rozšířen. Již od roku 1689 jezuité uvažovali o stavbě nového kostela, ale k tomu došlo až o řadu let později. Roku 1701 architekt a stavitel Oktavián Broggio vyměřil staveniště a 28. srpna téhož roku byl položen základní kámen. Původně na tomto místě stával špitál, který společně s kostelem Panny Marie jezuité převzali. Stavební práce ale postupovaly pomalu, výstavba kostela byla dokončena roku 1727 a další čtyři roky se doplňoval mobiliář, takže kostel byl vysvěcen až v září roku 1731. Roku 1759 byl zbořen starý křižovnický kostelík a roku 1770 byla dokončena výstavba nové koleje. Jenže už o tři roky později byl řád Tovaryšstva Ježíšova zrušen. Následně byl kostel prodán právovárečným měšťanům, kteří jej využívali jako skladiště. Roku 1810 byl kostel znovu vysvěcen a poté sloužil potřebám bohosloveckého semináře, který tu založilo biskupství. Roku 1818 byla postavena krytá chodba, která propojila budovy koleje a semináře s kostelem a roku 1828 bylo vybudováno monumentální schodiště od Labe. V letech 1898 – 1899 byl obnoven interiér kostela a roku 1914 jeho exteriér. V interiéru kostela je zajímavá iluzivní architektura hlavního oltáře, kterou roku 1772 namaloval Josef Kramolín a doplnil tak starší architekturu hlavního oltáře z umělého mramoru, jež je dílem Oktaviána Broggia. Ten je také autorem bočních oltářů, které pocházejí stejně jako hlavní oltář z doby kolem roku 1730. Pod kostelem se nachází jezuitská hrobka.

Kapucínský konvent s kostelem sv. Ludmily na Kapucínském náměstí. Kapucíni se v Litoměřicích usadili pravděpodobně roku 1635, ale o místě, kde bude postaven jejich konvent, se rozhodlo až po dlouhých vyjednáváních roku 1638. Díky nedostatku finančních prostředků ale kapucíni začali se stavbou konventu až roku 1649, kdy byl položen základní kámen. Do roku 1654 byly postaveny klášterní budovy a další tři roky byl stavěn kostel sv. Ludmily, který byl roku 1657 vysvěcen litoměřických biskupem Schleinitzem. Na východní straně je k lodi kostela připojena kaple Panny Marie, v níž je krypta hlavního donátora Františka Schlicka (zemřel roku 1675). V interiéru kostela se zachoval původní mobiliář z poloviny 17. století černé barvy se zlacením, což je  kombinace typická pro kapucínské kostely. Obraz na hlavním oltáři namaloval Tobiáš Pock roku 1653, boční oltář sv. Františka z Assisi pochází z roku 1651, protějškový boční oltář sb. Antonína Paduánského z roku 1669.

Děkanský kostel Všech svatých na Kostelním náměstí patří k nejstarším dochovaným stavbám města. V písemných pramenech je poprvé doložen roku 1235 jako již nějakou dobu existující městský kostel. Do dnešní doby se ve stávajícím kostele zachovaly části zdiva se zazděnými okny ze třetí čtvrtiny13. století. Západní část trojlodí byla vybudována zřejmě až ve 14. století a z této doby se zachoval také krov. Městská věž v sousedství kostela je v písemných pramenech doložena k roku 1341. Čtyřpatrová věž sloužila v dobách nebezpečí k ukrývání cenných předmětů měšťanů, ochranné dřevěné truhly jsou ale nyní uloženy v Galerii výtvarného umění.

Roku 1480 byl kostel pozdně goticky přestavěn. Pozoruhodná trojice stanových střech vznikla až roku 1570. V letech 1673 - 1676 Giulio Broggio postavil kaple sv. Barbory a sv. Jana Nepomuckého na jižní straně presbytáře a dále kapli sv. Rocha na severní straně presbytáře. Oktavián Broggio kostel v letech 1717 – 1731 barokně přestavěl a jeho zásluhou byla postavena jižní loď a další kaple.

Za pozornost stojí obraz „Kristus na Hoře Olivetské“ z počátku 16. století od tzv. Mistra litoměřického oltáře namalovaný po roce 1500. Jeho díla můžeme vidět např. v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze v kapli sv. Václava, kde namaloval výjevy z Legendy o sv. Václavu, a je také autorem Strahovského oltáře, který se nachází ve sbírkách Národní galerie. Ostatní mobiliář je převážně z 18. století.

Giulio Broggio i jeho syn Oktavián jsou zde pohřbeni.

Kostel sv. Vojtěcha při cestě z náměstí k Dómskému vrchu také patří mezi nejstarší stavby města. Podle legendy z doby Karla IV. tu sv. Vojtěch křtil některé Litoměřičany. V písemných pramenech je kostel poprvé doložen roku 1329, ale stál tu již před založením města. Postaven byl pravděpodobně v průběhu 12. století. Původně románský kostel vyhořel a na jeho místě byl postaven nový kostel raně gotický. Za třicetileté války byl kostel zničen. Stávající barokní kostel se začal stavět roku 1691 na náklady města podle návrhu architekta Giulia Broggia.  Po jeho smrti jeho syn Oktavián Broggio barokní kostel v letech 1793 – 1708 dostavěl. Zvonice, v jejímž přízemí je kostnice, byla postavena roku 1774 jako náhrada za starší dřevěnou zvonici. V dobách socialismu byly v tomto kostele ukryty velmi cenné dokumenty z knihovny pražského arcibiskupství. Nyní kostel opět slouží bohoslužebným účelům.

Kostel sv. Václava byl postaven v severovýchodní části předhradí v průběhu 12. století nebo na počátku 13. století. V písemných pramenech je doložen roku 1363. Na paměť morové epidemie roku 1713 byl starý kostel nahrazen novým barokním kostelem v podobě centrální stavby, která byla vybudována v letech 1714 – 1716 Oktaviánem Broggiem na náklady města. Josef II. kostel zrušil, ale město jej roku 1826 koupilo a od roku 1852 se v něm opět konaly bohoslužby. Roku 1929 byl v kostele zřízen památník obětí první světové války. Od roku 1945 až do současnosti jej využívá pravoslavná církev.

Muzea:

Oblastní vlastivědné muzeum sídlí v budově gotické radnice, která tu existovala již koncem 14. století. Je tu výborná expozice týkající se dějin města od nejstarších dob do současnosti. Na pilíři při severním nároží stojí kopie sochy Rolanda, jejíž originál je v muzeu uložen, ve spodní části pilíře je uložen český loket, stará délková míra (cca 59 cm).

Muzeum a galerie litoměřické diecéze sídlí od roku 1995 v pozdně gotickém domě na náměstí. Představena jsou díla ze sbírek litoměřických biskupů a historické cennosti z různých sakrálních objektů. K nejstarším exponátům patří románské plastiky z kostela sv. Petra a Pavla ze Žitenic nedaleko Litoměřic, k vidění je také obraz Lucase Cranacha st. „Sv. Antonín poustevník“ nebo obraz Sv. Matouše od Karla Škréty.

V Severočeské galerii výtvarného umění je možné vidět románské i gotické plastiky, soubor obrazů tzv. Litoměřického mistra z počátku 16. století, díla Mistra I. W., Matyáše Bernarda Brauna, Petra Brandla, Jana Kupeckého a také díla z 19. a 20. století.

Galerie moderního umění. Umění od konce 19. století do současnosti.

Máchova světnička se nachází v objektu vinárny „Na Vikárce“. V této místnosti bydlel a dne 6. listopadu 1836 tu zemřel básník Karel Hynek Mácha. V tomto památníku návštěvníci najdou informace o životě a díle tohoto romantického básníka.