Důlní a mincovní kapitola z historie jižních Čech

Už ve 14. století lidé věděli, že v pásmu kopců, které oddělují Budějovickou pánev od Třeboňské, jsou bohaté zásoby stříbra. První zmínka o jeho těžbě pochází z r. 1385. S jeho těžbou však byly spojeny tak velké technické problémy, že skutečně masivní těžba stříbra se zde rozběhla až v 16. století.

Přesto zde už byly kdysi dávno raženy mince, a to dokonce už ve 13. století. Toto století změnilo tvář naší vlasti jako žádné před tím a málokteré potom. Jak houby po dešti začala vyrůstat města a hrady. To všechno vyžadovalo hodně peněz, a to peněz hodnotných. Tuto úlohu plnily brakteáty, mince o vysoké ryzosti, ražené z tenkého stříbrného plechu. Byly raženy v několika městech, v jižních Čechách prokazatelně v Písku. Ve 20. století přišel významný numismatik P.Radoměrský s názorem, že musely být raženy také v Českých Budějovicích. K tomuto názoru dospěl rozborem pokladu, nalezeného v r. 1936 poblíž Litvínovic. Teorie to byla odvážná, protože České Budějovice byly založeny až r. 1265. Přesto je tento názor dnes všeobecně přijímaný. Ražba brakteátů zde však trvala nanejvýš do r. 1300, kdy Václav II. soustředil ražbu mincí do jediné mincovny v Kutné Hoře.

Druhá kapitola z dějin budějovického mincovnictví se začala psát kolem r. 1470. Naše město tehdy přešlo do tábora nepřátel Jiřího z Poděbrad a přijalo sem posádku z vojsk Matyáše Korvína. Ten byl tehdy opět ve finanční tísni. Pomohl si z ní tehdy obvyklým způsobem. Jeho lidé zde nechali stáhnout hodnotné české stříbrné mince (zejména pražské groše), roztavili je a do tohoto kovu pak přimísili větší množství mědi. Z této směsi pak razili mince, které do pojmu „hodnotná mince“ měly hodně daleko. I sami Matyášovi stoupenci je brali jen z donucení. Jednalo se o malé jednostranné penízky s uhersko-českým znakem ve štítku. Jejich ražba zde trvala naštěstí jen krátce.

Poslední – a nejslavnější – kapitola zdejší důlní a mincovní historie se začala psát v 16. století. Už v první polovině onoho století byla v pásmu komod, sahajících od Libniče po Nedabyle, vyhloubena řada dolů. Stříbro zde vytěžené bylo odesíláno do českých nebo rakouských mincoven, což byla záležitost nákladná a nebezpečná. Budějovičtí tedy dlouho usilovali o tom, aby byla zřízena mincovna přímo zde. Nakonec jim pomohla epidemie moru, která v r. 1568 téměř vylidnila pražskou mincovnu, takže v r. 1569 byla zřízena mincovna v Českých Budějovicích. Naše město se tak po Praze, Kutné Hoře a Jáchymově stalo čtvrtým a posledním městem v Čechách, kde pracovala královská mincovna. Byla umístěna v opuštěném klášteře dominikánů, přesněji řečeno v jeho nejodlehlejším křídle. Střediskem důlního revíru se stalo město Rudolfov. Ze stříbra, které se tu vytěžilo, byly v budějovické mincovně raženy všechny tehdy běžné mince od bílého penízku až po tolar.

Činnost budějovické mincovny stála a padala s těžbou stříbra v rudolfovském revíru – a zde byl problém. Těžba se tu totiž potýkala s tehdy těžko řešitelným problémem spodní vody, která musela být neustále odčerpávána. Řada šachet byla postupně zaplavena a zanikla, takže celková výše zde vytěženého stříbra nezadržitelně klesala. Poslední roky své činnosti zdejší mincovna už jen živořila. Zanikla v r. 1611.

Vedle královské mincovny se však v jižních Čechách setkáme i s tím, že mince razili i příslušníci nejvýznamnějších šlechtických rodů. Samozřejmě to byli nejdříve páni z Rožmberka, kteří obdrželi právo ražby mincí v r. 1422 od císaře Zikmunda. Archeologické nálezy potvrzují, že se tehdy na Českém Krumlově skutečně razily mince. Pravděpodobně se jednalo o drobné mince po vzoru vídeňských feniků. Byl to však až Vilém z Rožmberka, který r. 1581 koupil slezské panství Reichenstein (česky Rychleby, dnes Zloty Stok v Polsku). V tamější mincovně nechal razit zlaté mince – dukáty a jejich násobky až po masivní šestidukáty. Vedle rožmberského znaku na nich nalezneme sv. Kryštofa, patrona rychlebských dolů. Vyšší hodnoty nesou Vilémovo poprsí. Všechny jsou dnes vzácné.

Po Vilémově smrti pokračoval v ražbě mincí jeho mladší bratr, Petr Vok z Rožmberka, ale jen do roku 1596, kdy rychlebská mincovna ukončila činnost. Není bez zajímavosti, že Petr Vok využíval i činnost českobudějovické mincovny, kde nechal razit své tzv. početní peníze. Tyto měděné ražba nesloužily k placení, ale jako pomůcka k počítání v tehdejších účtárnách a hlavně k reprezentaci mocného pána.

Právo ražby mincí získali také Eggenbergové. Na Českém Krumlově zřídili mincovnu, která od r. 1642 do r. 1686 produkovala stříbrné groše, čtvrttolary, půltolary a tolary. Vzácně se vyskytne i dvoutolar. Všechny jsou dnes poměrně vzácné, protože Eggenbergové se potýkali s nedostatkem stříbra pro ražbu mincí. Zmínku si zaslouží i skutečnost, že na Českém Krumlově se zachovala část vybavení tamější mincovny, zejména unikátní ražební stroje.

Poslední z jihočeských šlechtických rodů, které mohly razit vlastní mince, byli Švarcenberkové.  Tohoto práva několikrát využili v letech 1682–1783 hlavně k ražbě tolarů. V té době však už na jihu Čech nepracovala žádná mincovna, takže jejich mince byly raženy většinou ve Vídni.

Mincování na jihu Čech skončilo, ale těžba stříbra pokračovala ještě nějaký čas potom. V menší míře se tu těžilo i zlato, ale nebylo nikdy použito k ražbě mincí v žádné jihočeské mincovně.

uveřejněno s laskavým svolením autora – PhDr. Jiřího Chvojky

nahoru