„Přemysl Otakar II. a jeho odkaz pro současnost“

prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc.

Písek 14.9.2018, kino Portyč

Jaký  je přínos a význam „krále železného a zlatého“, Přemysla Otakara II., pátého českého krále (vládnoucího 1253 -1278), pro naši současnost?

Co vlastně  z jeho díla přetrvalo?

Co po něm zůstalo, aniž si to uvědomujeme, jako součást naší každodennosti, kterou často míjíme lhostejně a bez hlubšího zamyšlení? 

Jaký byl Přemysl II., jakožto fyzický člověk?

Dne 13.12.1976 byla otevřena jeho hrobka v katedrále sv. Víta v Praze. Po jejím otevření došlo k prvotřídní senzaci. Nejenom, že skrývala kosterní pozůstatky českého krále Přemysla Otakara II. i s autentikou pergamenových listin, kterou měl král uloženy mezi zuby, ale také pohřební insignie. Pohřební korunovační klenoty – především stříbrnou pozlacenou korunu. Ta držela jeho lebku. V okamžiku, kdy komise korunu sňala, se lebka v podstatě rozpadla. Nebylo divu, protože byla rozpůlena sekyrou 26.8.1278, kdy Přemysl Otakar zahynul na Moravském poli. Pohromadě ji držela právě ta koruna. Antropologové měli posléze velký problém s výzkumem kosterních pozůstatků. Přesto zjistili, že POII. byl vysoký 165– 68 cm, což se přesně shoduje s údajem Zbraslavské kroniky, že byl postavy nevysoké a štíhlé (nevysoká postava i na tehdejší dobu). Dále bylo zjištěno, že musel mít pevnou muskulaturu, že byl skutečný atlet i ve svých 45 letech, v nichž zahynul. Jak vidíte, výška postavy s nemusí shodovat s velikostí významu a historickou důležitostí. Přemysl Otakar II. patří mezi ty spíše malé muže, kteří se výrazně zapsali do dějin.

Můžeme začít tím, čím se nejvýrazněji zapsal a nebudu tady jmenovat rozsah jeho moci, nýbrž to, že za jeho vlády vyvrcholila obrovská transformace, chcete-li modernizace,  česko-moravského území a české a moravské společnosti. Doslova revoluce, která zasáhla všechny oblasti tehdejšího života. Sféru ekonomickou, sociální,  demografickou, kulturní atd. Došlo k obrovskému společenskému převratu. Dvacet pět let jeho vlády  znamenalo posun českých zemí z ranného středověku do středověku vrcholného a zkrácení civilizačního náskoku západní Evropy. My se v historii díváme na západní Evropu jako na  centrum evropské civilizace: díváme se tedy na centrum z pohledu periferie, okraje toho evropského západu. Civilizační zpoždění za vyspělými zeměmi (Francie, Porýní, severní Itálie) činilo při nástupu Přemysla II. zhruba 100 let. V průběhu jeho vlády bylo staženo na 60-70 let, aby potom jeho pravnuk Karel IV. civilizační výhody západu zcela stáhnul, dohnal a svým způsobem i předehnal.

Osídlení

V čem modernizace či přerod českého a moravského území, české a moravské společnosti spočívaly? Kdybychom nahlédli do mapy dnešní České republiky a mapy Čech a Moravy před nástupem Přemysla II. na český trůn, nenašli bychom velkých územních rozdílů. V dnešní mapě ČR chybí Kladsko, naopak přibylo Chebsko. Jinak jde v podstatě o přemyslovské království. Osídlení bylo ovšem v polovině 13. století zásadně řidší! Soustředilo se do oblastí Moravským úvalů a v Čechách do Polabí, Poohří a dolního Povltaví. Pravidelně osídleny byly jen ty oblasti, které leží zhruba do výšce 400-500 m.n.m. Lesy v té době zabíraly většinu území. Když se zeptáte, kolik lidí tehdy obývalo český stát, tak nevíme. Statistika nebyla k dispozici (vzniká zhruba v polovině 17. stol.). Odhady jsou rozkolísané od 450 tisíc do 800 tisíc obyvatel. Čili podstatně méně, než má v současné době Praha. To však neznamená, že by se ti lidé znali, protože komunikační možnosti byly tehdy velmi omezené. A víme, že v té době na našem neexistují  prakticky žádná města s několika málo výjimkami. A to je další problém našeho tehdejšího civilizačního zpoždění.

Kolonizace

Můžeme říci, že teprve v průběhu 12. století začala systematická kolonizace území země (mimo horské a podhorské oblasti). Ale k naprostému boomu, kdy se rozšiřovaly obdělávané plochy, dochází až po roce 1200 a zejména po roce 1250 v souvislosti s tzv. velkou neboli německou kolonizací. A když si spojíte informaci získanou v hodinách dějepisu, že sem přicházeli Němci ze západu, což je pravda, s evropskými souvislostmi té doby, zjistíte, že k ní vedlo relativní přelidnění v německých oblastech (patří sem i dnešní Nizozemí, Belgie). Lidé z německých oblastí svaté říše římské odcházeli směrem na východ do Polska, Slezska, tehdejších Uher, Sedmihradska, na dnešní Slovensko – nejen tedy do českých zemí. Kolonizační vlna z Německa byla obrovská a vlastně určila charakter národnostního složení střední Evropy až do konce 2. světové války, kdy zase dochází k transferu německého obyvatelstva zpět do oblastí jejich bývalé říše. Kolonizace je další veliký zásah, protože do té doby u nás žilo prakticky jenom slovanské obyvatelstvo. V průběhu 13. století tedy přichází německé obyvatelstvo, které na konci vlády Přemysla II. tvoří zhruba 18% obyvatel českých zemí, v roce 1938 již 33%. Během staletí se dvakrát zvýšilo. Uvědomme si přitom, jaká byla u nás územní situace. Převažovaly stále lesy a bažiny – územní využitelnost k zemědělství byla velmi nízká. Předpokládá se, že kolem roku 1200, bylo území osídlené zhruba z 55%, za vlády POII. vzrostlo na 77%. Čtvrtina českého a moravského území byla tedy osídlena za vlády POII. v průběhu pouhých 25 let!

Města – vklad velké německé kolonizace

Z německých oblastí si přicházející lidé přinášeli své zvyklosti, dovednosti, právní vztahy, na které české a moravské prostředí nebylo zvyklé. Vztahy ve společnosti byly postaveny na  jasně právních základech, i když lidé z 95% neuměli číst a psát. Uvědomte si, že tehdejší společnost byla prakticky totálně negramotná. O to více platilo dané slovo. Dané slovo zavazovalo. Muselo se plnit. Slib daný, učiněný, měl právní platnost. To je zlom, který se u nás objevuje právě ve vrcholném středověku. Když někdo dal v té době čestné slovo – je to záležitost typicky středověká, protože to dával šlechtic. Tím přísahal na svou čest, dal  závazek, že své slovo dodrží. Byl to závazek právní a vymahatelný, který když člověk nedodržel, společensky i právně  se diskreditoval. Němečtí kolonizátoři do měst přinášeli nové smluvní závazky. Při zakládání sídel působil lokátor, vyměřil pozemky, katastr vesnice či města, polnosti, uzavřel smlouvu s majitelem panství, ať už to byl panovník, šlechtic, klášter a bylo stanoveno, že kolonisté do určitého počtu let vykácí les, založí pole a začnou platit daně až v okamžiku, kdy pole začnou nést úrodu. Kdy se to ekonomicky a hospodářsky sedne. Daňové zatížení se pohybovalo v té době kolem 20%. Jasně bylo stanoveno a také zapsáno, i když lidé neuměli číst a psát, ale věděli, kolik mají platit. Platili trojím způsobem. Především penězi (začíná rozmach peněžního hospodářství), dávkami naturálními (vajíčky, senem, zemědělskými produkty…) a minimálně rentou pracovní – robotou, která byla nepatrná. Tento systém tady vydržel od poloviny 13. století do roku 1848! Do 7. září 1848, kdy bylo poddanství zrušeno. Takže si uvědomte, že situace, která tady nastala kolem roku 1250 vydržela 600 let. Historici tomu říkají „dlouhé trvání“. My od té doby žijeme minimálně, pouhých 200 let, kdy poddanské vztahy byly zrušené.

Třinácté století znamená zakládání měst

Členila se podle velikosti, podle administrativní funkce, podle důležitosti. Středověk měl jiná kriteria než má dnešek. Město byla především právní instituce. Bylo založeno, mělo svá práva, mělo své výsady, bylo  hospodářským celkem, kde se provozovaly trhy, řemesla a v podstatě vznikla městská obec, která vytvářela svůj právní status. To tady samozřejmě do 13. století nebylo. Ne, že by nebyla sídliště městského typu. Sídla vznikala na křižovatkách obchodních cest, u hradišť, u brodů, ale nemělo znaky města, které jsou: musí být založeno,  musí být vyměřeno, musí být vyměřeny jednotlivé parcely, aby dostalo právo stavět hradby, aby dostalo právo mílové, aby dostalo právo trhové, tzn. pořádat jednou nebo dvakrát do roka výroční trh, pořádat týdenní trh. Tyto znaky jsou záležitostí až 13. století. Jaká máme nejstarší města? Nejstarší města, vázaná na příliv německých kolonistů, spadají do doby Přemysla Otakara I. Na Moravě Uničov a Bruntál, v Čechách Hradec Králové (který má doklad svého skutečného založení). Ovšem hlavní boom měst přichází za Přemysla Otakara II. Zde se jedná o skutečně plánovité zakládání. Přemysl II. svou politickou moc opíral  o moc ekonomickou, protože  čím víc měl panovník obyvatel, tím větší  měl daně, tím větší bylo jeho bohatství. Čím více bylo měst, tím se více rozvíjel obchod, řemesla a tím více bylo posilována panovnická pokladna a bylo možné provádět velmocenskou politiku se vším, co k tomu náleží. Města v té době se dělila na města královská, založená panovníkem (jemu byla podřízená a jemu platila) a města poddanská (založena a podřízena  šlechtickým nebo klášterním vrchnostem). Královských měst v roce 1300 bylo v Čechách 32. Z toho 21 z nich založil Přemysl Otakar II. Plné dvě třetiny královských měst, která tady existovala v roce 1300, jsou výsledkem činnosti  jeho aktivity! To je neuvěřitelné. Písek je jedno z měst, které Přemysl II. založil a která vznikala  v místech bývalých hradišť – jako byla Jaroměř, Čáslav, Malá strana (založena 1257 jako město, i když sídliště městského typu zde bylo od 9. století). Dále vznikala města v nevelké vzdálenosti od hradišť, jako bylo třeba  Vysoké Mýto, které vzniklo 6 km od bývalého významného hradiště Vraclav, dále např. Domažlice, Kouřim. Vznikala města přímo na zeleném drnu, tzv. kolonizační města, kde nic předtím nestálo. České Budějovice, Klatovy. Některá založení se příliš nepovedla. Např. Kolín. Máme vesnici Starý Kolín, kde vzniklo původní město a pak se ukázalo, že je tam nedostatek vody, takže bylo přemístěno 6 km dále k „dnešnímu“ Kolínu, který se dlouho nazýval Nový Kolín. Velmi zajímavá jsou města na Moravě, která zakládal Přemysl II. Uherský Brod, Uherské Hradiště, Břeclav (teprve nedávno se zjistilo, že byla založena za jeho vlády). Proč zrovna tady u centra Velkomoravské říše a u řeky Moravy? Samozřejmě místo strategické, zemědělsky důležité a především na hranici s Uherským královstvím. Slovensko bylo součástí Uher a Přemysl Otakar II. se přetahoval o moc nad střední Evropou právě s uherským panovnickým rodem Arpádovců a proto pojmenování Uherské (Hradiště, Brod). Jsou to pevnosti, která chrání Moravu proti vpádu z Uher. Čili k zakládání těchto měst zde vedly důvody mocenské, vojenské, politické.

Přemysl Otakar II. nezakládal města jenom u nás. Od roku 1251 vládl v rakouských zemích (vládu potvrdil sňatkem s Markétou Babenberskou) a zakládal města i tam (např. Marchegg).

Nemůžeme si představovat, že ta města byla nějak příliš veliká. Kdybyste  se přenesli do doby Přemysla Otakara II.,  tak byste viděli, že všechna ta města jsou především velkými staveništi, Že to jsou provizoria. Protože postavit kamenný dům trvalo dlouho. A ti lidé, mezitím, co si stavěli dům na své parcele, žili v polozemnicích, provizorních, dřevěných, roubených příbytcích, často zapuštěných metr dva do země do té doby, než si dům postavili. Protože to byla záležitost na několik let. Nemůžeme si představovat, že ta města hned kolem sebe měla hradby. To také ne. Postavit hradební pás  trvalo 50–100 let. Většina hradeb je až ze 14. století. Do té doby existovaly hliněné valy opatřené palisádovými ploty. Takových stavenišť jsou v té době po Čechách a Moravě desítky. Navíc trvá, až si to všechno „sedne“. Až teprve Karel IV. dokázal vše, co bylo založeno za vlády krále železného a zlatého, politicky a ekonomicky plně využít a zúročit. Vše bylo v neustálém pohybu, procesu. Život šel přitom každým dnem, muselo to mít obrovskou dynamiku.

Počet obyvatel královských měst založených v té době se pohyboval mezi 1-3 tisíci obyvatel. Tehdejší Staré Město a Malá Strana měly dohromady asi 10 tisíc obyvatel. Z dnešního podhledu málo. Když se podíváte na centra královských měst, tak vidíte, že kromě Prahy jsou malá, což se týká i velkých měst jako Brno. Kolonizační  města z 13. století poznáme snadno podle tvaru, půdorysu a  podle tvaru náměstí. Velká obdélníková nebo čtvercová náměstí, pravoúhlá síť ulic, která je limitována (vojensky velmi výhodně) tokem řek. Někde jsou náměstí předimenzována. Typickým příkladem je Písek.  Náměstí tak obrovské, že se tam ještě ve 14. století vrazil blok domů, takže vznikla náměstí dvě. Proč byla ta náměstí tak veliká? To nebyla místa, kde by se korzovalo. Náměstí fungovala jako trhy. Sem přijížděli lidé z venkova, vozili sem seno, obilí, plodiny, ale hlavně dobytek. Blízko náměstí pak byla jatka, protože dobytek se také porážel. Takže vidíte, že ten prostor byl velmi dobře ekonomicky využit. Přemyslovou specialitou (novinkou) bylo zakládání královského městského hradu na okraji města. V každém městě, které založil, mohl být hrad. Vy ho znáte např. z Písku, Domažlic, Klatov, Kadaně. Řadu těch hradů městská správa v 19. století zbourala.

Když se podíváme na výsledek Přemyslovy kolonizační činnosti, tak je úchvatný. Došlo k urbanizaci českého a moravského prostoru. Vznikla městská síť, tak jak ji  v podstatě známe dneska. Na Přemyslovi následovníky zbyly drobky v podobě Nového Bydžova, spontánně vznikla Kutná Hora, v podstatě jako český „Klondike“, když se objevila naleziště stříbra. Později bylo Karlem IV. založeno Nové Město (1348) a tím to skončilo. Ale to už jsou pouze dozvuky oné velké kolonizační vlny z třetí čtvrtiny 13. století.

Kromě toho vznikla i základní „páteřní“ komunikační silniční síť, která fungovala do 20. století, než začala vznikat dálniční komunikační síť a obchvaty. Shodou okolností jsem včera jel po staré hradecké silnici z Prahy přes Poděbrady na Chlumec nad Cidlinou a Hradec Králové a uvědomil jsem si, že jedu po středověké silnici, která takto fungovala do roku 2008, kdy byla otevřena hradecká dálnice. To si vlastně v regionech neuvědomujeme. Pokud jedete po tzv. „staré“ silnici, jedná se většinou o cesty z doby Přemysla Otakara II., byť později vylepšené povrchem.

Hrady Přemysla Otakara II.

Není jich mnoho. Asi znáte ty nejznámější. Bezděz v severních Čechách. Ležel na okraji pomezního hvozdu, který sahal až do Horní Lužice. Pod Bezdězem mělo vzniknout velké město Doksy. Ukázalo se však, že krajina je tam tak liduprázdná, lesnatá, bažinatá, že vznikla pouze vesnice. Doksy prožily boom až jako turistická destinace od 19. století. Některé ekonomické plány se prostě nepodařilo naplnit. Zajímavá je koncentrace hradů na jihu Čech. Zvíkov dal Přemysl Otakar II. přestavět. Nechal vybudovat hrad Myšenec u Písku –  jde o první čistě reprezentační hrad českého krále. V blízkosti byl hrad Újezdec u Týna nad Vltavou. Z obou hradů nezůstalo téměř nic, což je záležitost posledních 100-130 let, protože  lidé rozebrali zdivo hradů na své domky. Dále nechal založit hrady Hluboká a Vimperk. Říká se, že král založil tyto hrady i klášter Zlatá koruna, aby měl protiváhu vůči mocnému rodu Vítkovů. Je to tvrzení velmi zjednodušující. V roce 1251 získal Přemysl Otakar II. pod svou vládu Horní a Dolní Rakousy. Potřeboval cestu na jih zajištěnou a kontrolovanou. Proto tedy nechá stavět hrady od Prahy na jih, proto buduje České Budějovice a posiluje (zakládá) Písek. Lze to vidět jako plán a součást velmocenského uvažování.

Krajina

Za Přemysla Otakara II. se pochopitelně výrazně změnila tvář naší krajiny. Kolem roku 1300 osídlení pokrývalo 77% plochy českého státu. Zůstalo to tak prakticky do 16. století, kdy začala kolonizace Krkonoš, Šumavy a vysoko položených  oblastí. Jednalo se už jen o drobné lokality – dnes spíše horská lyžařská střediska. Základní jednotkou pro selské hospodářství se stal jeden lán (cca 20 ha). Pole byla „barevná“, pestrá skladbou plodin – obilniny, luštěniny, mák… I tehdy docházelo z dnešního pohledu k „ekologickým“ katastrofám. Nastalo obrovské odlesnění. Prospektorský boom – hledání a těžba drahých kovů. Pás stříbrných nalezišť se táhl od Jihlavy až do Kutné Hory a pomalu k Praze. To byla devastace, kterou se podařilo napravit v průběhu dalších staletí, jak byla stříbrná naleziště vyčerpána. Ale pořád to bylo respektování přírody – pokud jde o zemědělskou kolonizaci, protože ta nebyla určena pro masovou spotřebu. Za Přemysla Otakara II. žilo ve městech 110 tisíc obyvatel. 800 nebo 900 tisíc žilo na vesnicích. Ti žili v přírodním cyklu. Chovali se k přírodě tak, aby jim vracela, co do ní vložili.

Za vlády POII. se změnilo i národnostní složení. Najednou to byla země dvojího lidu – Čechů a Němců. Němců bylo asi 18%. Kdybychom měli vyčíslit kolonizační podíl na obdělávaných plochách, tak německý oddíl byl asi 8%, český 13%. Němci ale měli jasnou převahu v založených městech. Češi prostě města „neuměli“.

Vliv kulturní

Ideál panovníka se ve středověku proměňuje. Na jedné straně máme svatého Václava – panovníka, světce, takřka mnicha svým životem (v reálu to tak nebylo – nicméně tento obraz funguje). Na straně druhé máme Přemysla Otakara II. – rytíře. Představa,  jakou on sám o sobě pěstuje. Na jeho známé jezdecké pečeti je vyobrazen jako rytíř v plné zbroji táhnoucí do boje, s koněm ve skoku, který má na přikrývadlech českého lva a znaky zemí, kterým vládl (Rakous, Korutan, Štýrska, Kraňska). Za Přemysl Otakara II. se začíná plně prosazovat český lev jako panovnický znak. Stříbrný lev ve skoku na červeném poli. Panovník ztělesňoval stát a tím pádem je panovnický znak znakem státu. Začíná se prosazovat již za Přemysla Otakara I., ale velká frekvence tohoto znaku je až za Přemysla Otakara II. Český lev má zlatý jazyk, zlaté drápy, zlatou korunu. Nahradil původní znak – plaménkovou, svatováclavskou orlici, která se spíše stává znakem šlechtické obce. Nejstarší české barevné vyobrazení tohoto znaku je v Pasionálu Přemyslovy dcery Kunhuty, která byla abatyší u sv. Jiří. Ve vyobrazení z rakouského Kremsu – nad znakem jsou i orlí pera se zlatým podkladem – narážka na odkaz sv. Václava. Nám se to přetavilo do podoby československé vlajky, protože původní česká vlajka byla bílá (stříbrná) a červená. Teprve v roce 1918 (1920) přebyl modrý klín, který značí Slovany, tedy Slovensko. Základ naší vlajky tedy pochází z druhé poloviny 13. století.

Závěr

Přemysl Otakar II. byl politikem, státníkem, který prováděl politiku velmi nekompromisně. Každý středověký panovník byl hodnocen podle toho, že nejenom uhájí a ubrání vlastní  území a postará se o jeho vzestup, prosperitu, spokojený a klidný život, ale navíc území rozšíří. Územní expanze byla znakem toho, že panovník je úspěšný. Čím více má poddaných, tím je bohatší, protože kde jinde má čerpat peníze? To lze jenom přes počet poddaných.  Takže Přemysl Otakar II. rozšířil (1251) a sňatkem potvrdil svou vládu o rakouské země a v 60. a 70. letech jí rozšířil na Korutany, Kraňsko, Štýrsko. Svár se sousedními panovníky byl o uherské země s uherskou dynastií Arpádovců. Podařilo se mu vytvořit stát sahající od Krkonoš až k Jaderskému moři do oblasti Furlánska – na dotyk dnešních Benátek. Postupoval směrem na jih, protože vymřeli Babenberkové. Jenomže tam nakonec narazil. Uherská expanze chtěla postupovat směrem na západ a Přemysl jí to nedovolil. Nakonec vyvstal Přemyslovi nový soupeř, Rudolf I. Habsburský. Ten byl zvolen (1273) římským králem a měl stejné integrační středoevropské plány. Zaměřil se na zisk rakouských alpských zemí, což byl důvod bitvy na Moravském poli, kde POII. podlehl. České expanzi na jih navždy odzvonilo. Václav II. a Karel IV. zaměřili svou pozornost na severovýchod a sever (Slezsko, Lužice, Braniborsko).

Středoevropský prostor je charakteristický integračním i dezintegračními tendencemi. Přemysl Otakar II. se o integraci  pokusil, Karel IV. také. Osou středoevropské integrace je tok Dunaje. A ten od roku 1526 zcela jasně kontrolovali Habsburkové. Situace po roku 1989, vznik Visegradké  čtyřky (k němuž má blízko Rakousko), jsou tendence, které sahají hluboko do 13. století ke králi železnému a zlatému, jehož odkaz pro současnost je mnohem větší než si uvědomujeme. Vidíme, že nejen státy mají svou paměť. I krajina má svou paměť. My, lidé, máme svou paměť. Historickou zkušenost, kterou si nosíme v sobě, formuje naše hodnoty, postoje, názory, aniž si to třeba uvědomujeme.

Poznámka: mezititulky – Města Otakarova