Odkaz díla Karla IV.

Když se v Čechách ujal vlády mladý Jan Lucemburský a v jeho osobě nastoupila na český královský trůn nová lucemburská dynastie (1310), bylo možné navázat na mnohé z dřívějších dob. V Čechách a na Moravě nebyla sto let před nástupem Lucemburků téměř žádná města. Za čtyř posledních králů z rodu Přemyslovců se tvářnost českých zemí výrazně proměnila, během necelého století tu mimo jiné vyrostla síť měst. K hospodářskému vzestupu přispěla i odkrytá ložiska stříbrné rudy a v malé míře i zlata.

Ale zdaleka ne všechno se Karlovým předchůdcům podařilo. Karlův děd z matčiny strany Václav II. se bez úspěchu pokoušel o založení vysokého učení, k dobrému konci nevedly ani snahy Karlova praděda krále Přemysla Otakara II. o zřízení arcibiskupství pro české země. Nicméně dílo z doby posledních Přemyslovců bylo bezpochyby východiskem, bez něhož by nebyl lucemburský úspěch v takové míře možný.

V českém prostředí se otec Karla IV. král Jan Lucemburský příliš pozitivnímu hodnocení netěšil. Nepřekvapí, že velký český historik Josef Šusta použil pro knihu o době Jana Lucemburského název „Král cizinec“.

Ale i Jan Lucemburský mnohé vykonal. V návaznosti na krále Václava II., který v roce 1300 připojil k české koruně i korunu polskou, spojil lenním svazkem s českým královstvím řadu knížectví ve Slezsku. Zasloužil se spolu s mladým Karlem IV. o založení pražského arcibiskupství, učinil odkaz ve prospěch budoucí stavby pražské katedrály a stál spolu se svým synem u položení jejího základního kamene.  Začlenil české království do evropské politiky a přispěl tak k volbě Karlově římským králem a k tomu, že rod Lucemburků stanul opět na místě, které měl, byť i na krátký čas, za Janova otce a Karlova děda císaře Jindřicha VII. († 1313).

V životě Karla IV. byly nalézány počiny, které se staly předmětem kritiky současníků i novodobých historiků. Zvláště německá historiografie mu vytýkala poddajnost vůči nárokům papežství a vůči církvi vůbec. Karel IV. si byl dobře vědom univerzálního a všeobjímajícího postavení papežství a věděl dobře, že konflikty císařské moci s papežstvím žádné dobré plody nepřinesly. Na tomto poli se nepochybně projevila Karlova schopnost vyjednávání a hledání kompromisů a snad by se dalo říci, že společné odpovědnosti za dobrou správu tohoto světa. Nelze také pochybovat o Karlově hluboké osobní zbožnosti, jejíž součástí bylo i náruživé shromažďování svatých ostatků.

Karel dovedl získávat významné církevní hodnostáře v Říši i v zemích České koruny na svou stranu a často do svých služeb. Někteří z nich se na Karlově státnickém díle podíleli významnou měrou.

Stejně tak se vynořují otázky okolo židovských pogromů v letech 1348 -1351. Karel IV. učinil opatření proti pronásledování židů v Lucembursku a nedošlo k němu patrně ani v českém království, tedy na územích podléhajících jeho bezprostřední vládě. V Říši však pronásledování židů nezabránil, dokonce sám v několika případech dopředu přislíbil židovské majetky svým přívržencům a těm, které si chtěl zavázat, a vyslovil souhlas se stržením židovských domů a synagogy v Norimberku.

Spokojený s politikou Karla IV. v Itálii nebyl slavný Francesco Petrarca († 1374).  

V minulosti bylo z říšské strany Karlovi vyčítáno, že pečoval o české království a zanedbával Říši, že byl pro Čechy „Otcem vlasti“ a pro Říši „otčímem“ (tak už císař Maximilián I.). A tak se Karel IV. dlouho v německé historiografii příliš pozitivnímu oceňování netěšil. To se v podstatě začalo měnit až v sedmdesátých letech minulého století, v době, kdy uplynulo 600 let od Karlova úmrtí.

Pozornost historiků často přitahovaly vladaři, kteří svou moc šířili ve válečných taženích a vítězných bitvách. Karel IV. ve svém mladém věku měl příležitost své schopnosti bojovníka osvědčit. Spolu se svým otcem Janem Lucemburským se účastnil dobrodružného pokusu o vybudování lucemburské signorie v Itálii, kde svedl mimo jiné bitvu u San Felice u Modeny. Účastnil se výpravy na pomoc Francii, která skončila v nešťastné bitvě u Kreščaku, kde Karlův otec ztratil život. Po meči byl nucen sahat i později.

Ale zjevně dával přednost dosahování úspěchu jinými cestami. Nepřátelské koalice neporážel v bitvách, ale dovedl je paralyzovat dohodami a vstřícnými nabídkami některým jejich účastníkům. Po celou dobu jeho vlády se na české půdě neobjevilo žádné cizí vojsko. To bylo ve středověkých poměrech, kdy byly ozbrojené konflikty na denním pořádku, naprosto výjimečné. Tím, že Praha a celá země žily v neobyčejném klidu a nebyly tu výsledky práce několika generací ohrožovány, probíhal zde proces velkého hospodářského a civilizačního vzestupu. Plným právem byl proto Karel IV. oceňován jako „kníže míru“. A nebyla to jen prázdná slova, když arcibiskup Jan Očko z Vlašimi nad císařovou rakví v katedrále sv. Víta srovnával Karla IV. s biblickým králem Šalamounem a řekl: „Onen válčil moudrostí, tento moudrostí bez válek upevňoval mír“.

Karlovi IV. nepochybně tanulo na mysli zavedení a udržování dobrého právního řádu – ten měla v Říši mimo jiné zajišťovat ustanovení tzv. Zlaté buly vyhlášené na říšských sněmech v Norimberku a v Metách.V českém království se Karel, byť i neúspěšně, pokusil prosadit zákoník nazvaný Maiestas Carolina, proti jehož zavedení se postavily české elity.

Zjevná byla Karlova úcta ke vzdělání, která našla své vyjádření v založení pražské univerzity a její další podpoře. Karel se podílel i na vzniku a potvrzení desítky univerzit dalších.  Už to bylo v dějinách středověké Evropy jedinečné. Navíc pak vznik pražské univerzity byl nepochybně podnětem a inspirací pro zakládání dalších vysokých učení – v Krakově (1364), Vídni (1365), v uherské Pécsi (1367) a v Heidelbergu (1386).  Doba Karla IV. byla tak léty velkého rozmachu institucí evropské vzdělanosti.   

Karel IV. byl mužem moci a věděl dobře, jak s jejími nástroji nakládat. Byl si dobře vědom svého postavení ve světě a dovedl ho při různých příležitostech okázale manifestovat.

Svým bytostným založením byl Karel IV. bezpochyby osobností charismatickou a uměl získávat příznivce a spojence. V Karlově okolí se pohybovala řada velmi vzdělaných, schopných a uvážlivých osobností, které si dovedl dobře vybírat. Okruh Karlových společníků a „rádců“ byl velmi úctyhodným společenstvím.

Duchovní založení Karla IV. i jeho životní prožitky – vidění v Terenzu, v němž viděl Boží napomenutí, patrně i těžký úraz, který ho potkal, a následná životní situace na pomezí života a smrti, to vše se podílelo na formaci jeho spirituálního světa, ovlivnilo jeho hlubokou osobní zbožnost, jeho dotyk s transcendentnem.  Karlovo usilovné shromažďování relikvií mělo bezpochyby i jisté mocensko-politické aspekty, ale osobně mu přinášelo i sepětíse svědectvími svatosti, se sférou mimo pozemský svět. Na Karlštejně měl Karel IV. možnost ocitat se doslova ve společenství svatých přítomných tam ve formě relikvií. Sakralizace jeho mocenského postavení patřila k trvalým atributům Karlova usilování. Posvátný splendor mu dodával legitimitu, která nepocházela z tohoto světa. 

K osobním vlastnostem Karlovým patřila nezměrná činorodost a kreativita, navíc zakotvená v jeho duchovním světě. Své záměry dovedl do hloubky promýšlet, byl mužem velkých a mimořádných vizí a navíc – měl schopnost uvádět své myšlenky v reálnou skutečnost. V jeho osobnosti se tak setkaly vlastnosti přicházející pospolu jen vzácně.

Mnohé z Karlova státnického díla bylo ztraceno už za života jeho synů. Tak Braniborsko, jehož získání věnoval Karel tolik prostředků, úsilí a energie předal v roce 1415 Zikmund Lucemburský Hohenzollernům. Ze svazku České koruny vypadla léna v Horní Falci. V roce 1635 byla Obojí Lužice předána jako léno České koruny Sasku.  Obdivuhodně dlouho zůstalo součástí státního svazku České koruny Slezsko (po prusko-rakouské válce v letech 1740-1742 přičleněno vratislavským mírem r. 1742 k Prusku), kde jsou stopy tohoto sepětí patrné na mnoha místech.

Trvalým Karlovým počinem bylo zřízení pražského arcibiskupství a také pražské univerzity, která nese jeho jméno. Město Praha vděčí Karlovi za rozšíření, svou velkorysostí zdaleka předbíhající zvyklosti své doby. Monumenty budované v době Karlově – katedrála na Pražském hradě, kamenný most spojující břehy Vltavy, Staroměstská mostecká věž patří k hlavním dominantám Prahy a také k symbolům zemské a národní identity.

Doba Karla IV. byla pro Prahu „zlatým věkem“. K její prosperitě přispívala skutečnost, že se stala rezidenčním místem vladaře Svaté říše římské. Dlouhá léta relativního klidu a míru přinesla tu akumulaci dosud nevídaného bohatství. Elitní společnost mohla užívat luxusu, jaký byl nepochybně v protikladu se situací velké části rychle vzrůstajícího počtu obyvatel pražských měst.

Záměry císaře, možnosti elit a hospodářský vzestup Prahy vytvářely bázi pro zakládání a růst monumentálních staveb, pro objednávky uměleckých děl malířských, sochařských, zlatnických i produktů dalších uměleckých řemesel.  Měst s takovým potenciálem nebylo na mapě tehdejší Evropy mnoho.

Praha se stala místem, kam směřovali talentovaní mistři nejen z měst a krajin ležících nepříliš daleko od českých hranic, ale i z končin hodně vzdálených. Znamená to také, že pražské prostředí tehdy asimilovalo podněty z nejrůznějších stran. Nepřekvapí, že s odezvou pražského umění se setkáváme daleko za hranicemi českých zemí.  

* * * *

Pro Karla IV. bylo základnou moci lucemburské dynastie České království, které díky tomu zažilo dobu netušeného kulturního rozkvětu. Bez podobného zázemí by nebyl schopný hrát tak důležitou roli v říšské a evropské politice. Nemalou část svých myšlenek, usilování a činů věnoval Karel IV. Svaté říši římské, svědčí o tom stopy, jaké zanechal v Cáchách, v Norimberku a na jiných místech i Zlatá bula, základní zákon Svaté Říše římské až do jejího zániku v roce 1806. A nad to – snad žádný jiný panovník evropského středověku nevěnoval tolik úsilí o vytvoření mírových vztahů s panovníky dalších evropských zemí. Ke stabilizaci křesťanské Evropy směřovala i Karlova podpora přesídlení papežské kurie z Avignonu do Říma. Jinými slovy řečeno – politické myšlení Karlovo objímalo celý křesťanský svět, celou Evropu.

Nemůže být pochyb o tom, že Karel IV. patřil k největším vladařům ve středověkých dějinách České koruny, Říše i celé Evropy. Dědictví Karla IV. je naprosto mimořádné a v mnohém živé a aktuální do dnešních dnů. 

Když probíhaly v rozestavěné katedrále sv. Víta na Pražském hradě pohřební obřady za zemřelého císaře a českého krále Karla IV., pronesl druhý pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi nad tělem mrtvého panovníka větu: „Tak veliká dobrodiní vykonal na tomto světě, že jeho památka potrvá na věky věků“. Už tehdy muselo být zřejmé, že nejde jen pouhou frázi pronášenou při takových příležitostech. Tato slova byla řečena s hlubokým přesvědčením o tom, že zesnulý císař a král neupadne pro své velké skutky v zapomenutí, že vejde do nesmrtelnosti.

* * * *

Moji spolupracovníci mě nabádali, abych nebyl patetický. Ale téma tohoto proslovu a vznešenost této auly málo platné vede k tomu, že jistému patosu se lze stěží vyhnout. A tak abych to napravil, chtěl bych tuto promluvu přeci jen uzavřít civilněji: Karel IV. byl nepochybně velký muž, který se ocitl v příhodné době a na dobrém místě – a my můžeme pociťovat i po staletích radost,  že to byla právě Praha.

Pozn.: přednáška určená pro  KAROLINUM, která byla též přednesena 20. 10. 2016 v Českých Budějovicích  na semináři organizovaném společností Města Otakarova.