Vodní hrad

založil před rokem 1268 Přemysl Otakar II. Šlo o neobvyklý typ vodního hradu, kdy kolem téměř čtvercového nádvoří byly postaveny více než dva metry silné zdi, k nimž byly na severní a jižní straně přistavěny obytné budovy. Přístup do hradu byl z východní strany. Z tohoto gotického hradu původně obehnaného příkopem a valem se do dnešní doby dochovaly velké části zdiva severního a jižního palácového křídla a válcový bergfrit. Na poděbradský hrad však nadále rád zajížděl i syn Přemysla Otakara II., Václav II., který v okolí nechal založit několik vsí. Jan Lucemburský tu pobyl jen dvakrát (v letech 1312 a 1315) a potom mu Poděbradsko sloužilo jen jako zástava různým věřitelům.

Nejpozději ve 14. století bylo postaveno vnější opevnění na severozápadní straně a hranolová věž, která se po založení města stala vstupní branou do hradu. Další přestavba proběhla v období pozdní gotiky. Tehdy byla zvýšena obě palácová křídla, o čemž svědčí dochovaná velká pozdně gotická okna v jižním průčelí; pod omítkou jsou zachována i v severním a východním průčelí. Habsburkové měli v 16. století zájem na tom, aby v Poděbradech získali pohodlné a reprezentativní sídlo, takže pověřili významného stavitele Giovanniho Battistu Aostalliho přestavbou hradu. Tento stavitel se v Poděbradech usadil a po dobu třiceti let tuto přestavbu řídil. Renesanční přestavba pod vedením Ulrica Aosttaliho pokračovala až do roku 1582. Hrad díky této přestavbě získal charakter zámku. Za třicetileté války byl zámek vážně poškozen a po ní byl využíván jen jako sídlo správy panství a obydlí úředníků. Znovu byl opraven až v první polovině 18. století za vedení dvorního stavitele Františka Maxmilána Kaňky, v letech 1751 – 1757 proběhla pozdně barokní přestavba. Za Josefa II. zámek sloužil jako byty penzionovaných důstojníků a znovu tu sídlila správa panství. Od roku 1850 tu byly kanceláře okresního hejtmanství, soudu a městského úřadu, po roce 1920 byl zámek sídlem Ukrajinské hospodářské akademie pro emigranty z území sovětské vlády, za druhé světové války tu sídlila německá správa a Wehrmacht, po válce různé vzdělávací instituce. Dnes jej využívá mj. Univerzita Karlova, ale některé části původně středověkého hradu jsou veřejnosti přístupné jako Památník krále Jiřího. Veřejnosti jsou přístupné mimo jiné středověké valeně zaklenuté sklepy využité jako lapidárium, v němž je vystavena mj. řada kamenných koulí, které jsou památkou na obléhání Poděbrad husity roku 1426.

V jižním křídle hradu se nalézá kaple, která vznikla v době přestavby raně gotického paláce adaptací velkého hlavního sálu hradu v blíže neznámé době, předpokládá se, že se tak stalo před rokem 1430. V písemných pramenech je poprvé uvedena v inventáři hradu z roku 1544. Původní patrocinium není známé, později byla zasvěcena sv. Třem králům. V 15. století byla doplněna o výmalbu. Nástěnné malby Posledního soudu a Umučení deseti tisíc rytířů na jižní straně pocházejí z doby kolem roku 1430, malby na severní straně (David bojující s Goliášem, David bojující se lvem a blíže neurčitelná, fragmentárně zachovaná scéna) vznikly kolem roku 1450. Zajímavé jsou i rostlinné ornamenty a zejména velmi vzácné zobrazení středověké vesničky s rybníkem, které doplňují dva lovci s jelenem (?) přivázaným na břevně a dvě dětské postavy. V zadní části kaple jsou patrné části postav jezdců na koních a vozů. Na severní a jižní straně jsou dochovány konsekrační kříže. Za Josefa II. byla kaple zrušena a její sakrální funkce již nikdy nebyla obnovena. Na počátku 19. století byla zničena její gotická klenba (interiér kaple byl původně zaklenut třemi poli křížové žebrové klenby) a nově byla zaklenuta barokní plackovou klenbou. Následně byla využívána jako skladiště, v omezené míře ke hraní divadelních představení, od roku 1923 sloužila jako městské muzeum. Dnes je veřejnosti přístupná jako výstavní síň.