Opevnění
Základem nejstaršího opevnění byly hradby starého hradiště, které obklopovaly nejstarší jádro města v prostoru hradu (dnes náměstí Jana Žižky). Později bylo starší opevnění předhradí zvýšeno a doplněno o mohutnou kamennou zeď; kdy se tak stalo, není písemně doloženo, ale historikové se domnívají, že k tomu došlo ve druhé polovině 13. století. V té době byly zřejmě nově postaveny brány, trám dochovaný v Libočanské brance je dendrochronologicky datován mezi roky 1257 a 1287. Za Václava II., na přelomu 13. a 14. století, byly hradby upraveny a starší opevnění bylo nahrazeno kamennými hradbami. Hlavní hradba byla 1,6 – 1,8 m silná, zakončena otevřeným ochozem a předprsní s cimbuřím, zpevněna hranolovými, dovnitř otevřenými věžemi. V průběhu 14. století byla na jižní straně v odstupu 7 – 9 metrů postavena druhá předsunutá hradba s vnějšími opěrnými pilíři. Opevňování města podporoval jak Karel IV., tak Václav IV. Za Jiřího z Poděbrad byla na západní straně města postavena nová mohutná parkánová zeď se třemi baštami, barbakán s průjezdní hranolovou bránou u Kněžské brány, na severní straně hradební zeď s ochozem a na východní straně část parkánové zdi v sousedství Mlynářské branky. Přes široký parkán vedl nově k Pražské bráně tříobloukový kamenný most (částečně dochovaný ve sklepě domu čp. 243). Kolem roku 1520 se velká část hradeb z neznámých důvodů zřítila a následně byla znovu postavena. Willenbergova veduta z počátku 17. století dokládá, že opevnění se skládalo z hlavní hradby, za ní byl v té době již zavezený příkop, parkánová zeď, následoval svah, jehož základem byly zbytky raně středověké hradby s parkánovou zdí a jako poslední byla další hradba postavená na vrcholu raně středověké hradby.
Vstup do města byl možný dvěma branami: z jižní strany Pražskou (Horní) bránou a ze západní strany bránou Panny Marie (Kněžskou či jinak zvanou Dolní branou). Kromě nich byly do hradeb proraženy ještě dvě menší branky: Libočanská (Celní) a Mlynářská. Roku 1531 byla postavena Nová věž, která vznikla přestavbou nárožní věže hlavní hradby a sloužila jako městská hláska. Před polovinou 18. století opevnění kolem města bylo kompletní, ale kolem Horního předměstí již neexistovalo. Ve druhé polovině 18. století a v 19. století byly hradby postupně bourány, jako první byla zbořena roku 1821 Pražská brána, v letech 1862 – 1863 Mlynářská branka a v letech 1872 - 1873 Nová věž. Dodnes stojí z původního středověkého opevnění Kněžská brána (počátkem 20. století novogoticky opravená) a Libočanská branka a části hlavní hradby za domy čp. 212 – 221, další části hlavní hradby tvoří zdivo domů na západní straně města. U domu čp. 71 nedaleko Kněžské brány je zachován fragment hradební věže, z dalších bašt jsou patrné půdorysy. Parkánová zeď je dochována téměř kompaktní od Kněžské brány k domu čp. 34, ze tří parkánových bašt stojících na západní straně stojí jediná zvaná Husitská za domem čp. 37, která byla v první polovině 19. století adaptována k obytným účelům a po zřícení roku 1946 byla znovu postavena.
Samostatné plnohodnotné opevnění mělo také Pražské (Horní) předměstí, jehož součástí byly tři brány: jihovýchodní Červená (Líčkovská, Lenešská), jižní Roučí (Rakovnická, Nová) a západní Čeradická (Majnušská); všechny byly bohužel v průběhu 18. století zbořeny.
